Popis
Francouzská kinematografie si letos připomene sté výročí narození Georgese Franjua, jedné z výrazných osobností poválečného hraného i dokumentárního filmu. Kromě tvůrčího přínosu se zapsal do dějin jako spoluzakladatel slavné Francouzské cinematéky. Ačkoliv jeho nejslavnější celovečerní hrané filmy vznikly v době francouzské nové vlny, nikdy do ní nepatřil. V rámci Letní filmové školy si ho připomeneme vědecko-fantastickým filmem Oči bez tváře a krátkým hraným filmem Velký Mélies, oba totiž odkazují k Franjuově obdivnému vzhlížení k období němé kinematografie. Nicméně Oči bez tváře jsou důležité i z dalších hledisek. Na scénáři se významnou měrou podílela dvojice Pierre Boileau a Thomas Narcejac. Ti jsou také podepsáni například pod Hitchcockovým Vertigem (1958) a patřili k nejlepším scenáristům kriminálních filmů, proto se ve Franjuově filmu mísí žánr vědecko-fantastický, horor s prvky gore a detektivka. Zápletka není na první pohled výrazně originální - šílený vědec se snaží transplantovat své zohavené dceři nový obličej. Potřebuje k tomu mladé dívky, které jí jsou podobné. Na svou dobu nalezneme ve filmu až příliš detailní krvavé scény, které byly pro řadu diváků pravděpodobně zdrojem hrůzy, neboť při premiéře omdlívali. Tato okolnost je jednak mnohokrát doložena v dobovém tisku (došlo k tomu i na britském festivalu v Edinburghu), ale hlavně dokazuje dopad radikálně nové estetiky, kterou režisér přinesl. Toto byl samozřejmě jenom začátek, význam Georgese Franjua byl doceněn až v osmdesátých letech. Za svého života byl režisér vesměs přijímán jako kontroverzní provokatér (už jeho slavný krátký dokument Krev zvířat/Le sang des betes, 1948 byl nadmíru krvavou metaforou). Za napínavým příběhem hledejme především kritiku soudního systému, policie a církve, na jejichž selhávající systém Franju často a vášnivě poukazoval. Ostatně všimněme si naprosto netradičního rozuzlení zápletky a předcházejícího svedení diváků na falešnou stopu. Například také v tomto detailu tkví autorovo mistrovství. A pokud bychom měli být skutečně přesní a důslední, pak jsou Oči bez tváře ukázkou gotického žánru, což byl původně žánr literární, jímž se tento a podobné filmy inspirovaly. Nesmíme opomenout ani podíl německého kameramana Eugena Schűfftana, který patřil k výrazným inovátorům v oblasti nových technik a postupů snímání. Franju si přál natočit neobvyklý fantastický horor, což se mu nakonec podařilo.
Hrajú
Úplné obsadenie a štáb
Réžia
Obrázky
Plagáty