Dokumentární snímek M. Janka je celý věnován osobní výpovědi filmařky Drahomíry Vihanové (*31. 7. 1930 – †10. 12. 2017). Jako začínající režisérka se ocitla na chvostu nové vlny šedesátých let a její celovečerní debut se kvůli zásahu moci dostal k divákům až po dvaceti letech. Následně se etablovala především jako jedinečná dokumentaristka a pedagožka. V poutavém leč v mnoha ohledech bolestném vyprávění ženy, pro niž byl film nade vše, defilují její osudové životní vzestupy a pády. Tři nepovedená manželství, bezdětnost a nedořešený vztah s maminkou jsou daní za skutečnost, že podřídila celý svůj život filmové tvorbě. Přesto její tři stále intenzivní a vnitřně naléhavé celovečerní filmy (Zabitá neděle, Pevnost, Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba) vždy přinesly své autorce jen trápení a zklamání. První z nich putoval ihned do filmového trezoru, další se setkal s diváckým i kritickým nezájmem a dnes připomíná režisérce nesplacený životní dluh, premiéra posledního se změnila ve veřejnou popravu upřímné vize. Nezpochybnitelné postavení však mají její filmy dokumentární, které začala zprvu s nelibostí točit v sedmdesátých letech po dlouhodobém zákazu činnosti. Drahomíra nad nimi vždy jen mávla rukou – gestem, které v sobě patrně skrývá jistou hořkost nad nesplněnými sny. Filmů samotných se však netýká. Dovedla totiž o nich před kamerou mluvit s velkým zaujetím a z jejího vyprávění je patrné, že do nich investovala ohromné množství času, energie a tvůrčího elánu. Témata jednotlivých dokumentárních filmů dokázala v portrétu velmi jasně formulovat a klást je do souvislosti s tématy (a traumaty) svého vlastního života. Ve snímku jsou ukázky z těchto a hraných děl dovedně splétány s poněkud hořkým životním příběhem nikdy nerezignující režisérky, s nímž se obrazově i významově prolínají.
0 filmov