Rok 68

Popis

1. NadějePražské jaro 1968 bylo příslibem pro miliony lidí, že uzdravit nemocnou společnost je možné.První díl střihového dokumentárního triptychu režiséra Viktora Polesného začíná tím úžasným a idealismem nabitým ovzduším pražského jara 1968. Ta nesmírně silná pozitivní věc se netýkala jenom dění v komunistické straně, ale měla velkou šanci uzdravit celou společnost. Progresivní proudy ve společnosti, obrovské úspěchy v kultuře – nová filmová vlna, divadlo, literatura, ceny... Co znamená svoboda, co znamená život bez cenzury, co znamená důvěřovat vedení státu. Byla to doba, kdy mohlo vznikout společenství občanů, kteří spolu žijí, protože k tomu mají bytostný důvod, pro které je budování státu existenčním úkolem a nejen frází, kteří dokážou být na svůj stát hrdí, protože budou cítit jeho úspěchy, odvozené z jejich práce. To všechno bylo velmi rychle udušeno 21. srpna téhož roku. Šok, zklamání, později i beznaděj.2. ZradaTragický srpen 1968 přinesl zadušení nadějí na obnovení demokracie v Československu.Druhý díl triptychu Viktora Polesného o nadějném pražském jaru a tragickém srpnu 1968, má typický název. A skutečně to nebylo poprvé, kdy byl národ zrazen, po naději znovu začíná v uměle vyvolávané atmosféře strachu, lámání lidských charakterů. Po návratu vedení KSČ z Moskvy je znovu hlásáno, že naše budoucnost je možná jen ve svazku se SSSR. Je prý nutné zabránit kontrarevolučním silám, aby rozvracely republiku. Obavy o socialismus vyjadřují „široké vrstvy pracujícího lidu". Po pohřbu Jana Palacha, který byl poslední manifestací, kdy se naposledy nad tragickou skutečností zatajil národu dech, začíná šedivá, dusivá a nekonečná normalizace.3. BezčasíDusivá atmosféra „normalizace" po sovětské okupaci Československa. Zdálo se, že to nikdy neskončí.Název posledního dílu trilogie o Pražském jaru '68, dokonale vystihuje dusivou atmosféru normalizace sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Oficiálně vyráběná kultura, schůze, sjezdy, omezený prostor pro jakoukoli aktivitu. V tomto zastaveném čase, ve kterém nás politika míjela jako cosi, čím jsme pohrdali, ale přesto žili a respektovali a v různých směrech se přizpůsobovali. Samozřejmě, že byli i tací, kteří nepodlehli nikdy... Charta, Anticharta, do jaké míry postihla totalita každého z nás? Listopad 1989. Národní třída. Svoboda.

Réžia

Viktor Polesný