Biografia
Vasilij Semjonovič Lanovoj, populární sovětský a ruský herec ukrajinského původu, se narodil 16. ledna 1934 v Moskvě. Jeho rodiče, kteří pocházeli z ukrajinského venkova z oděské oblasti, sem přišli roku 1931, aby unikli hladomoru. Jako dítě Vasilij často jezdil k babičce do vesnice Strymba, na jižní Ukrajinu. Užíval si zde pohostinnosti a srdečnosti venkovského života – přírodu i zvířata. Tam ho zastihla a uvěznila druhá světová válka a rumunsko-nacistická okupace, zatímco jeho rodiče byli přesunuti zpět, aby pracovali ve válečném průmyslu. Do Moskvy se Vasilij mohl vrátit až po osvobození Ukrajiny. Začal chodit do dramatického kroužku, kam ho přivedlo zhlédnutí dětského divadelního představení nastudovaného podle románu Marka Twaina "Tom Sawyer". Dramatický kroužek vedl Sergej Lvovič Štejn, jenž vychoval mnoho talentů. Vasilijovým dalším koníčkem bylo letectví. Podal si přihlášku na letecké učiliště, s čímž Štejn nesouhlasil, jelikož v chlapci jeho herecký talent ihned rozpoznal.
Po své první filmové roli (Valentin Listovskij ve filmu z roku 1954) Lanovoj dostal nabídku navštěvovat herecké učiliště B. Ščukina. Tehdy ještě nebyl definitivně rozhodnut pro herectví, a podal si přihlášku i na fakultu žurnalistiky, což se nepozdávalo členům komise, kteří o jeho účinkování ve filmu samozřejmě věděli, a ptali se jej, k čemu mu univerzita bude dobrá. Odpověděl jim, že chce ještě nabrat rozumu. Náročné zkoušky zvládl, ale studium nedokončil, protože se přece jenom vrátil k herectví, absolvoval herecké učiliště a svůj osud navždy spojil s tímto povoláním.
Při studiu se seznámil s mladou herečkou Taťjanou Samojlovou a roku 1955 se vzali. Vzhledem k tomu, že Lanovoj více pracoval, než se věnoval své mladé manželce, se po dvou letech rozvedli. V roce 1957 pak Lanovoj ukončil Ščukinovo učiliště a přijali jej do Divadla Jevgenije Vachtangova. Prvních šest let v něm se mu velké role vyhýbaly.
V oblasti filmů se mu ale dařilo lépe. Ač se v nich Vasilij neobjevoval až zas tak často, ve svých rolích se divákům rozhodně zamlouval. Dostal se do jejich povědomí postavami odvážných a temperamentních hrdinů, již se vyznačují osobní statečností i citlivostí, z hlediska dnešní doby však, bohužel, pojatých z pohledu příznačného pro tehdejší sovětskou tvorbu. To lze jasně vidět v jeho raných rolích, nejtypičtějším příkladem byl ve stejnojmenném filmu z roku 1956, natočeném podle Ostrovského románu Jak se kalila ocel. Pro tuto roli původně Vasilij vybrán nebyl, s natáčením začal Georgij Jumatov, ale režiséři filmu nebyli s jeho prvními snímky spokojeni. Souběžně se ve studiu natáčel i historický film o ukrajinském národním hrdinovi Bohdanu Chmelnickém , v němž Vasilij ztvárnil Bronislava Orželského, vyslance polského krále v sídle hrabat Potockých. Režisérům mladík hrdého vzhledu s pěknými rysy tváře padl do oka. Ihned mu nabídli hlavní roli ve svém filmu. Lanovoj Ostrovského knihu znal a jako zřejmě mnoho dalších sovětských chlapců té doby snil v mládí o tom, že si jednou postavu legendárního hrdiny zahraje. Jemu se sen splnil, ale Jumatov mu to dlouho nedokázal odpustit. A natáčení filmu zkomplikovalo život i mladému herci, protože se film snažil skloubit s divadlem, což vůbec nebylo jednoduché.
Bronislav Orželski se stal Vasilijovou první rolí z řady kostýmních dramat a filmových adaptací slavných románů. K těm dalším patří kníže Anatolij Kuragin v sérii režiséra Sergeje Bondarčuka natočené podle románové ságy Lva Nikolajeviče Tolstého o napoleonských válkách či hrabě Alexej Vronskij ve filmu podle dalšího románu tohoto ruského klasika, , v němž si zahrál společně s bývalou manželkou Taťjanou Samojlovou, která se představila v titulní roli Anny. V těchto svých rolích se pokusil o dokonalé vyjádření psychologického portrétu hraných postav.
O spojení filmu s divadlem se herec snažil i nadále, ač ve svém „domovském" divadle úspěšný nebyl. Ale v roce 1963 ho pozvali do dalších moskevských divadel Jefremov a Zavadský, proto oznámil hlavnímu režisérovi svého divadla, že končí. Nakonec zůstal a už v průběhu několika měsíců hrál Dona Juana i prince Kalafa v Turandot. Mistrovství herce rostlo od představení k představení, od filmu k filmu.
Nejznámějším se pak stal díky kultovním filmům o druhé světové válce natočených v letech sedmdesátých. Lanovoj si zahrál Ivana Varavvu, jednu z hlavních postav filmu (1971); pojednávající o povinnosti, přátelství a lásce dvou mužů a jedné ženy, odehrávající se od dob občanské až po II. světovou válku, který motivoval mnohé důstojníky sovětské armády, a kde se znovu setkal s Georgijem Jumatovem (druhá hlavní role, Alexej Trofimov) jemuž kdysi přebral roli Pavky Korčagina. Jumatov mu konečně odpustil a herci se spřátelili. Posléze Lanovoj hrál vedlejší roli generála SS Karla Wolffa ve známém špionážně-válečném seriálu (1973).
Vasilij Lanovoj se podruhé oženil s herečkou Tamarou Zjablovou, avšak ani toto manželství dlouho nevydrželo, neboť roku 1971 Tamara nečekaně zemřela. A tak následovalo třetí manželství, opět s herečkou, Irinou Kupčenko, s níž už setrval. Vychovali dva syny, Alexandra a Sergeje. Jeden ukončil studium žurnalistiky a druhý ekonomie.
V roce 1980 byl Lanovoj za umělecký přínos oceněn Leninovou cenou a v roce 1985 jmenován Národním umělcem SSSR. Ve druhé polovině osmdesátých let prožíval profesně těžké období. Rolí ubývalo, jak ve filmu, tak i na jevišti. Podržely ho přednášky na Ščukinově učilišti a jeho záliba – literatura. Jeho herecké trápení trvalo až do roku 1994, kdy znovu začal v divadle dostávat hlavní role. Zahrál si hlavni roli G. B. Shawa ve hře Drahý lhář a poté Jindřicha II. Plantageneta v Lev v zimě. V roce 1996, když při příležitosti sedmdesáti pětiletého jubilea Vachtangovova divadla znovu uvedli na jevišti Turandot, si Lanovoj mohl znovu zahrát svého Kalafa.
V novém tisíciletí se objevuje především v rolích stranických šéfů sovětské éry, jako byl Jurij Andropov v roce 2005 v televizním seriálu . V roce 2012 hrál roli kardinála Richelieu v ruské adaptaci Dumasova slavného románu . Je také prezidentem Mezinárodního dětského filmového festivalu Artěk.
