Uwe Boll

Biografia

Před příchodem německého režiséra, scenáristy a producenta Uwe Bolla existovaly dva způsoby, jak natočit filmovou adaptaci populární videohry. Dobře jako Andersonův MORTAL KOMBAT nebo špatně jako všechny ostatní. Boll ale přišel s třetí alternativou a sice „po bollovsku“. Co to znamená vám nikdo na světě nevysvětlí. Budete to muset stejně jako Mistrův oblíbený Matrix vidět na vlastní oči. Uwe Boll se narodil 22. června 1965 v německém Wermelskirchenu. S filmem si tykal už od malička a v době kdy začal v Mnichově a Vídni studovat režii, měl už na kontě několik kraťasů na superosmičku. Na studium režie navázal studiem literatury a ekonomie v Kolíně nad Rýnem a Siegenu, které úspěšně završil v roce 1995 doktorátem z literatury. Během něj v roce 1992 založil Boll Filmproduction a Distribution GmbH, kterým dnes šéfuje z pozice jejich generálního ředitele. Mezi lety 1994-2000 pak pracoval jako producent a režisér pro německou televizní společnost Taunus Film-Produktions GmbH. O jeho prvních, německy mluvených filmech se toho moc neví. Celovečerně debutoval v roce 1991 komedií GERMAN FRIED MOVIE, kterou vzdal poctu bláznivé skečové taškařici Johna Landise KENTUCKY FRIED MOVIE a která se zařadila mezi čtyři nejúspěšnější tituly toho roku v Německu. Následoval hodinový thriller o masovém vrahovi AMOKLAUF (1992), drama BARSCHEL – MORD IN GENF (1993) a studentská komedie ERSTE SEMESTER (1997). Sám Boll ke svým profesním začátkům poznamenal: „Vypracoval jsem se tak, že jsem svoje první filmy jako GERMAN FRIED MOVIE nebo AMOKLAUF natočil s nulovými rozpočty a uvedl na své náklady, objížděje s nimi osobně kina a oslovujíce před jejich promítáním diváky.“ Své zkušenosti shrnul do knihy „Oder wie man in Deutschland einen Film drehen muss“ neboli „Jak musí jeden točit v Německu film.“ V roce 2000 založil Boll vlastní produkční firmu Boll KG (Boll Kino Beteiligungs GmbH & Co. KG), pod jejíž hlavičkou natočil ještě týž rok podle vlastního scénáře svůj první anglicky mluvený film, psychologický televizní krimithriller TVÁŘ SMRTI s Casperem van Dienem a Ericem Robertsem. Snímek pojednává o znuděném yuppiem (van Dien), ze kterého se vyklube masový vrah a pokud vám tato zápletka náhodou poněkud připomíná AMERICKÉ PSYCHO vězte, že nejste sami. Už tady lze najít základní a snadno rozpoznatelné atributy Bollova tvůrčího stylu – citování i nezastírané vykrádání jiných titulů (kromě AMERICKÉHO PSYCHA tu najdete např. i úvodní titulky a la SEDM), klišé kolik jen divák snese, triviální dialogy poskládané z žánrových frází, špatné vedení herců a chaotickou kameru a střih. Následoval další thriller BLACKWOODS (2002) s Patrickem Muldoonem natočený v kopro-dukci s Taunusem. Na něm lze ilustrovat jinou typickou Bollovu slabůstku - pokud se mu něco zalíbí nebo to začne považovat za cool (což znamená totéž), neváhá to v jediném filmu xkrát zcela samoúčelně zopakovat. Konkrétně v BLACKWOODS objevil blur effect a dobrá polovina filmu včetně milostné scény a akčních pasáží je tudíž „efektně“ rozmazaná. Přelomový pro něj byl rok 2003. Začal ho svým příspěvkem k minivlně filmů inspirovaných událostmi v Columbine (van Santův ELEPHANT nebo JEDEN POKOJ Paula F. Ryana), dramatem ZABÍT JE SNADNÉ (2003). Nabízí se otázka co ví německý režisér, navíc čerpající veškeré podněty pro svou tvorbu výlučně z cizích filmů, o amerických středoškolácích. Bollův cit pro látku výmluvně ilustruje už obsazení Jurgena „němce jako poleno“ Prochnowa do role ředitele americké střední školy a podle dalšího klasického bollovského šlendriánu - zástupu archetypálních postav, brzy poznáme i na jaký film koukal před natáčením tentokrát. Jenže zatímco BULLSHIT byla parodie na teenagerovské filmy, tohle má být seriózní drama. Zdaleka nejzajímavější na tomto snímku je, že jím skončila Bollova učednická léta a ještě téhož roku natvrdo rozjel svou tovární výrobu nechvalně známých videoherních adaptací, podle reklamního sloganu Boll KG, označující samu sebe za „tu, která udává směr na světovém trhu s filmovými adaptacemi videoher“. První hrou která přišla pod Bollovu kudlu byl playstationová zombie střelnice od SEGY jménem HOUSE OF THE DEAD. Rok před mezinárodní nekrovlnou (český CHOKING HAZARD, britský SOUMRAK MRTVÝCH a americký ÚSVIT MRTVÝCH, RESIDENT EVIL: APOKALYPSA a Romerova ZEMĚ MRTVÝCH), vyprovokovanou úspěchem Andersonova RESIDENT EVILU a Boylových 28 DNÍ POTÉ, vyslal Boll skupinku mladých lidí na ostrovní technoparty, namísto které je ale čeká boj o holý život s hromadou zombií. Výsledkem byl tradiční bollovský slepenec žánrových klišé, hlášek a víceméně trapně vyznívajících filmových citací, s až absurdními dialogy ("Vy jste oživil ty mrtvé, aby jste získal nesmrtelnost... proč?" "Abych žil věčně.") a smrští logických, technických a skriptových lapsusů, především ale odfláknutého matrixovského bullet time. HOUSE OF THE DEAD (2003) ovšem není jen učebnicovým příkladem Bollova režijního rukopisu, ale také tu naleznete Bollem vyvinutou unikátní filmovou řeč. Jako přechody mezi jednotlivými scénami mu např. slouží hlučné prostřihy na hru, pocity hlavního hrdiny tlumočí nájezdem na jeho obličej, do kterého nechá prolnout zcela nesmyslný akční videoklip s nulovou informační hodnotou a smrt postavy je opsána pomocí bullet time končícího rudou zatmívačkou. Boll si ovšem ze sledování Matrixu neodnesl jen bullit time, ale také si osvojil jeho retardaci filmového času v akčních scénách – přeběhnout 100 metrů od okraje lesa k „domu mrtvých“ na mýtině zabere jeho hrdinům rovné dvě německé techno pecky. Ještě větší šok než samotný HOUSE OF THE DEAD byla pro ty co ho viděli zpráva, že Boll sehnal peníze na svůj další projekt, adaptaci populární videoherní série od Atari ALONE IN THE DARK a dokonce pro něj získal do hlavní role Christiana Slatera. Rozpočet navíc činil 20 milionů dolarů, skoro trojnásobek sedmi milionového rozpočtu HOUSE OF THE DEAD, který se jen tak tak zaplatil. Záhada obestírající financování tohoto i po něm následujících Bollových snímků je přitom děsivě jednoduchá. Většina Mistrových finančních zdrojů totiž pochází z Německa, které umožňuje odepisovat si komerčně neúspěšné filmy z daní. ALONE IN THE DARK (2005) byl zklamáním jak pro pošetilce věřící že po předchozí neohrabané rozcvičce Boll natočí alespoň průměrný film, tak pro jeho fanoušky považující jej za nového Eda Wooda. Klasické Mistrovy trademarky jsou tu sice všechny, ale oproti HOUSE OF THE DEAD je film překvapivě umírněný a nenajdeme tu ani ukázky ze hry, ani dvacet „bullet time“ a co hůř, ani kryt kamery opakovaně zasahující do obrazu. Vše je tu sice stejně blbé a nudné, ale nic natolik, aby vám to utkvělo, s výjimkou jednoho z nejdelších rolujících úvodních textů v dějinách kinematografie. Ten byl údajně přidán po zmatené reakci testovacího publika na zápletku filmu a je na vás rozhodnout, nakolik činí snímek pochopitelnějším. Oba filmy zvedly vlnu odporu a bezprostředně po svém uvedení byly označeny za nejhorší filmy roku a zařadily se do žebříčku stovky nejhorších titulů na IMDB i na CSFD. To ale Bollovi nezabránilo pustit se s nadšením sobě vlastním hned do dvou dalších videoherních adaptací a sice upírštiny BLOODRAYNE, kvůli níž odmítl nabídku na natočení druhého HOUSE OF THE DEAD a RPG DUNGEON SIEGE, jehož čtyřhodinové filmové zpracování se po Tarantinově vzoru rozhodl rozdělit na dva filmy, které mají být uvedeny měsíc po sobě. Dál byste dnes v jeho diáři nalezli adaptace videoher HUNTER: THE RECKONNING, FAR CRY, POSTAL či FEAR EFFECT a zároveň bojuje o práva na HALF-LIFE a METAL GEAR SOLID a v nedávném rozhovoru naznačil, že bezpečné před ním nejsou ani FALLOUT či CASTLEVANIA. Pomineme-li jeho tvorbu, bývá Boll také často kritizován za svou domýšlivost, nahlas se přirovnávajíce např. k Sergio Leonemu nebo Davidu Lynchovi, sváděje komerční neúspěch svých snímků na hloupost diváků. Na druhou stranu své fanoušky má Boll rád a pravidelně s nimi na internetu komunikuje. O Bollovi režisérovi si můžeme myslet ledacos (i nepěkného), ale Boll producent si respekt rozhodně zaslouží. Nezávisle na velkých studiích je schopný i přes trvalou prodělečnost snímků Bolla režiséra opakovaně zajistit finanční prostředky, levně získat práva na populární videohry a rychle pak vyprodukovat hotový snímek, což jej činí jedním z nejúspěšnějších nezávislých filmařů současnosti. Nedávno bylo oznámeno, že německý daňový zákon umožňující Bollovi financování jeho snímků byl zrevidován a od ledna 2006 už nebude možné si filmové propadáky odepisovat z daní. Pokud k tomu skutečně dojde, Bollovi nezbude než začít točit i pro jinou cílovou skupinu než jsou milovníci filmového trashe a nebo si začít shánět peníze jinak.