Sinéad O'Connor

Biografia

Sinéad Marie Bernadette O’Connor se narodila v Dublinu 8. prosince 1966. Otec Sean pracoval jako stavební inženýr a se svou ženou Marií měl kromě Sinéad ještě čtyři děti (Josepha, Eimeara, Johna, a Eoin). Rodiče se brali velmi mladí a brzy se v jejich vztahu objevily problémy. Když bylo Sinéad osm let, rozvedli se a tři nejstarší děti měly žít s matkou, dvě nejmladší potom s otcem. Marie nebyla zrovna nejvzornější matka a malou Sinéad týrala, o čemž také později napsala píseň Fire on Babylon. Otec se snažil získat děti do ochranného opatrovnictví, což se mu nakonec povedlo a Sinéad se k němu a jeho nové ženě v roce 1979 přestěhovala. Začala však krást v obchodech a ve škole se přestala pravidelně ukazovat, a tak byla v 15 letech umístěna do Magdalene Asylum. Kupodivu se jí tam dařilo v psaní i hudbě, ale přesto měla i nadále nálepku „problémová“ (někdy takové studenty posílali spát do vedlejšího sanatoria; tyto zážitky později Sinéad popsala slovy: „Nikdy jsem nezažila, a pravděpodobně už ani nikdy nezažiju, tolik hrůzy, teroru a bolesti.“) Shodou okolností v domově, kde Sinéad žila, pracovala jako dobrovolnice sestra Paula Byrnea (bubeník skupiny In Tua Nua), která ji slyšela zpívat Evergreen od Barbary Streisand. Se skupinou nakonec nahrála písničku Take My Hand, ale na to, aby se přidala do skupiny, byla moc mladá (bylo jí teprve 15). V roce 1983 ji otec poslal na Newtown School, kde panovala mnohem uvolněnější atmosféra, než na kterou byla v předchozích letech zvyklá. Za pomoci svého učitele irštiny Josepha Falveye nahrála demo se čtyřmi písničkami (dvě cover verze již známých písní a dvě, které sama napsala a později i použila na svém prvním albu). Díky inzerátu v časopise Hot Press se v roce 1984 setkala s hudebním producentem a skladatelem Columbem Farrellym. Společně sehnali ještě další členy a založili kapelu Ton Ton Macoute (název podle nemilosrdné tajné haitské policie Tonton Macoute). Sinéad opustila školu a společně s kapelou odjela do Dublinu, kde sbírali velmi dobré kritiky. Zásluhu na tom měla Farrellyho slabost pro zvuk inspirovaný čarodějnictvím, mystikou a world music, ale hnací silou skupiny byla stejně Sinéad a její hlas. 10. února 1985 měla její matka autonehodu, při které utrpěla smrtelná zranění. I přes ne příliš vlídný vztah se svou matkou, tato zpráva Sinéad velmi bolestivě zasáhla. Zanedlouho na to opustila kapelu a přestěhovala se do Londýna. Díky svému působení v kapele si vydobyla v hudebním průmyslu dobré jméno, a tak získala již ostříleného manažera Fachtna O’Ceallaigha, který spolupracoval s U2. Zanedlouho začala pracovat na svém prvním velkém projektu – spolu s kytaristou The Edge (David Howell Evans hrající s U2) napsala píseň Heroin jako soundtrack k filmu CAPTIVE. O’Ceallaigh byl velice otevřený v otázkách politické i hudební scény (kritizoval i „své“ U2, a proto ho vyhodili) a Sinéad se v tomto jeho vyjadřování vzhlédla a začala se kriticky vyjadřovat k Prozatímní irské republikánské armádě (IRA) a kritické poznámky si neodpustila ani k již zmíněné skupině U2. Věci nešly hladce ani ve studiu. Měla spolupracovat s producentem Mickem Glossopem, se kterým se však hodně zeširoka rozcházela v názorech ohledně jejího debutové alba (dokonce se mu za jeho názory veřejně posmívala), a tak jejich čtyřměsíční spolupráce přišla vniveč. V té době také otěhotněla s bubeníkem Johnem Reynoldsem. Jen díky velkému přimlouvání se O’Ceallaigha se nahrávací společnost nerozhodla zastavit práce na desce dvacetileté a sedm měsíců těhotné Sinéad. 1987 tedy vychází její debutová deska The Lion and the Cobra. Deska nebyla nahrána v duchu mainstreamového popu, přesto však získala zlatou desku a nominaci na Grammy (Best Female Rock Vocal Performance). Stejně dobře jako první album byla přijata i její druhá studiovka I Do Not Want What I Haven’t Got, která obsahovala její největší hit, cover verzi Nothing Compares 2 U (původně zpíval Prince). Videoklip k písni je dodnes považován za jeden z nejdojemnějších a nejsmutnějších – během písně je zabírán převážně zpěvaččin obličej a během zpívání se rozpláče, což nebylo plánované, Sinéad si prý vzpomněla na své zážitky z dětství (když ji matka týrala). Ihned se stala jedničkou v hitparádách ve Velké Británii, Německu, Austrálii, USA. Kritici chválili její hlas i originální autorské texty, diváci v ní potom našli další charakteristické rysy: oholená hlava, nevybouřené vzezření a někdy až kuriózní oblečení. Oficiální hudební ocenění potom představovaly Grammy (Best Alternative Music Performance a nominace na Record of the Year a Best Female Pop Vocal Performance), jejichž předávání však bojkotovala a na slavnostní udělování cen nedorazila. Následovalo třetí album Am I Not Your Girl?, které bylo plné klasických, ničím nevýrazných písní, které vycházely především z hudby, kterou poslouchala v dětství/dospívání. Pro Sinéad to znamenalo podstatný neúspěch v její dosavadní kariéře. Po několika letech se v roce 1992 vrátila do rodnéhu Dublinu, aby mohla být nablízku své sestře a především aby se mohla starat o svého syna Jakea (tomu bylo právě 6 let). Rozhodla se také navštěvovat profesora na Parnell School of Music a trénovat s ním „bel canto“, což je pěvecký styl kladoucí důraz na plnost a krásu tónu. 1994 znamenalo další, v pořadí již čtvrté album Universal Mother. Avšak ani toto mnohem konvenčnější album nevrátilo Sinéad její slávu. Nevzdávala to a o tři roky později následovalo Gospel Oak EP založené především na akustickém zvuku, ale ani to jí nezajistolo návrat na výsluní. V devadesátých letech hostovala na deskách mnohých svých kolegů (skupina The The s frontmanem Mattem Johnsonem, Pink Floyd, solový projekt Richarda Wrighta, Peter Gabriel, Bono nebo Elton John). V roce 2000 byla singlem No Man’s Woman uvedena její další deska Faith and Courage. O tři roky později vydala Sean-Nós Nua, kterým mírně vybočila, neboť, dle jejích slov, na něm erotizuje mnohé tradiční irské folkové písně. Deska obsahuje i cover verzi známé kanadské folkové písničky, která vyzdvihuje lesbickou lásku nad heterosexuální. K tomu ji prý inspirovala její kamarádka (lesbička, která ji zpívala, když ztratila svou přítelkyni). V roce 2005 bylo uvedeno album Collaborations, jež bylo plné písní, na kterých kdy spolupracovala s jinými umělci (Massive Attack, Peter Gabriel, Terry Hall U2 a další). Po prodělané fibromyalgii a kratší tvůrčí pauze se rozhodla vrátit s myšlenkou, že opustí svou pop-rockovou scénu a zkusí jiný žánr – reggae. Vydala Throw Down Your Arms, které bylo (už konečně) přivítano opět s velkým nadšením. Album bylo založené na rastafariánské kultuře a životním stylu (sama odjela v době příprav alba v roce 2004 na Jamaicu). Tehdy se také kriticky vyjádřila k válce v Iráku. 8. listopadu 2006 předvedla svých sedm nových písní z plánovaného alba Theology, které o dva roky později vydala jako Live in The Sugar Club CD/DVD (exkluzivně jej prodávala na svém webu, na kterém také poskytla volně ke stažení dvě nové písně.) Během let 2008 a 2009 potom hrála na svém evropském turné k desce Theology. Poprvé od roku 1990 také zahrála akustické verzi písní Troy, Nothing Compares 2 U a Dark I Am Yet Lovely. Sinéad O’Connor se podílela na soundtracku k řadě filmů (IN THE NAME OF THE FATHER, STIGMATA, VANILLA SKY, THE YOUNG VICTORIA aj.) a v několika si dokonce i sama zahrála. Poprvé jsme ji mohli spatřit v náboženském dramatu s ústředním motivem potratů a interupčního zákona v 80. letech, HUSH-A-BYE-BABY(1990). Prostor dostala i v televizním filmu THE GHOSTS OF OXFORD STREET (1991), filmové adaptaci románu Emily Brontëové WUTHERING HEIGHTS (1992) s Ralphem Fiennesem a Juliette Binoche nebo v komedii THE BUTCHER BOY(1997). Pokud se Sinéad O’Connor někomu nezapsala do povědomí svou hudbou, příp. svou (poněkud útlou) hereckou kariérou, bezesporu se o to postarala svým vystoupením v Saturday Night Live 3. října 1992. Toho večera zpívala písničku Boba Marleyho War, kterou chtěla reagovat na skandály kolem sexuálního zneužívání v říkmsko-katolické církvi, a slovo „racism“ nahradila „child abuse“ (zneužívání dětí). Poté na kameru ukázala fotku papeže Jana Pavla II. a při slovu „evil“ ji roztrhala se slovy „fight the real enemy“ (bojuj s opravdovým nepřítelem) a útržky fotky hodila do kamery. Za svůj čin pak byla ze všech stran kritizována, velmi kriticky se vyjádřila i Madonna (její výstup však The New York Times označily za pouhou závist, poněvadž ona se při propagaci svého alba Erotica a knihy Sex nechovala příliš bohabojně a ve sporu s církví byla každou chvíli, akorát že ona se k tomu musela oblékat, respektive svlékat, zatímco O’Connorové stačila „pouze“ jedna fotka). V roce 1990 byla poté, co v Late Late Show vyslovila, že kdyby nebyla zpěvačkou, chtěla by se stát katolickým knězem, vysvěcena na kněze ortodoxní katolické a apoštolské církve (nezávislá katolická skupina). (Neplést s římskokatolickou církví, ve které tento čin způsobil značný rozruch.) Zároveň také vyslovila přání, aby se jí říkalo Mother (Matka) Bernadette Mary. Sinéad byla 3x vdaná (John Reynolds – koproducent mnohých jejích alb, 2002 Nicholas Sommerlad – novinář, 2010 Steve Cooney) a se svými partnery má celkem 4 děti (Jake z prvního manželství, dcera Brigidine Róisíne *1996 – otec John Waters, Shane *2004 – otec folklorový muzikant a producent Dónal Lunny a poslední syn Yeshua Francis Neil *2006 – otec Frank Bonadio). I přes prokazatelný sklon k mužům prohlásila v rozhovoru pro časopis Curve, že je lesba. Následně toto prohlášení zpochybnila a nakonec jej dovedla k tomu, že se cítí ze ¾ heterosexuální a z ¼ jako lesba, ale že je nesmyslné někoho někam škatulkovat. Sinéad si holí vlasy na protest proti tradičnímu pohledu na ženy. Jednou si je zkoušela nechat znovu narůst, ale když se jí lidé začali ptát, jestli je Enya, znovu se oholila. V roce 2007 se v The Oprah Winfrey Show přiznala k tomu, že trpí bipolární poruchou a v den svých 33. narozenin se pokusila spáchat sebevraždu. Sinéad je pacifistka a podporuje irskou neutralitu ve všech válkách (velmi výrazně kritizovala válku v Iráku).