Biografia
V šedesátých letech představovala typ zábavné dívky s velkými rudými loknami a dlouhýma nohama. Stala se hvězdou především amerických komedií, ale stačila zasahovat do politického dění a na konci sedmdesátých let se vrátit rovnou v rolích stárnoucích a šarmantních hrdinek filmových dramat. Její široké zájmy nikdy nezůstávaly jen v oblasti tance, divadla a filmu. Zajímá se o magii, okultní vědy, orientální náboženství, teorie převtělování a v osmdesátých letech vedla semináře o psychologických technikách tehdy populárního hnutí New Age. Hojně cestovala, psala knihy a dnes se věnuje především svému rozhlasovému pořadu a internetové stránce. Je jednou z mnoha hereček, které na začátku vyměnily baletní kariéru za film (Audrey Hepburn, Michelle Mercier, Brigitte Bardot...). Ačkoli nevypadá jako jedna z legendárních krásek filmového plátna, ztvárňovala obdobné role moderních a nezávislých, ale přitom stále velmi citlivých žen.
Ještě před druhou světovou válkou se do rodiny hudebníka a učitele Ira Owens Beatyho a jeho ženy, herečky Kathlyn narodila dcera Shirley MacLean Beaty (24. dubna 1934). Oba dali přednost rodině, takže otec se začal živit jako realitní makléř a matka jako učitelka herectví. Až jejich potomci se stali splněním uměleckého snu rodiny. Dceru pojmenovali podle dětské filmové hvězdy Shirley Temple. Shirley MacLaine nebyly ani tři roky, když ji matka zapsala do baletních kursů. Hned na prvním vystoupení malé dívence upadl zelený kostým a smích, který vzbudila, ji údajně motivoval k rozhodnutí stát se herečkou. V té době jí však do života přibyl bratr, který se jí stal ještě více rivalem – Warren Beatty. Nakonec však oba dosáhli poměrně slušného skóre. Shirley dodnes získala čtyři oscarové nominace (za herecké výkony, za nejlepší dokument) a jednoho Oscara za hlavní roli. Warren Beatty má na účtu šest nominací (jako herec, scenárista, režisér) a jednoho Oscara za režii.
Budoucí ctižádostivá herečka začínala jako tanečnice, nikdy nevynikala oslnivou krásou, ale díky vlastní píli a nezkrotné touze po uznání se řítila nezadržitelně vpřed. Jakožto Jižanka, narozená ve Virginii, studovala na Washingtonově baletní škole v Arlingtonu. Brala ji natolik vážně, že byl její dětskou noční můrou nestihnutý autobus do baletní školy. Když si během vystoupení zlomila prst, utáhla si baletní střevíce pevněji a vystoupení dokončila. V šestnácti vystupovala jako sboristka v muzikálu Oklahoma a otevřela se jí šance vyrazit na turné do Německa. Namísto toho pokračovala ve studiích v New Yorku, kde odmaturovala. To už byla dávno rozhodnutá dosáhnout svého cíle – hrát v broadwayských komediálních muzikálech, protože věděla, že v baletu nikdy nepřesáhne kvalitu sboristky – už tak příliš vysoké (Shirley měří 170 cm). Své vytoužené mety dosáhla prakticky okamžitě a změnila si jméno, které si každý vyslovoval jak chtěl na pouhé Shirley MacLaine. Ve dvaceti se jí podařilo úspěšně nahradit zraněnou Carol Haney v hlavní roli muzikálu Hra o pyžama a pak získat další hlavní part v hitu o světě montmartreských kabaretů Can-Can (v roce 1960 si v něm zahrála znovu před kamerou). Po jednom patnáctiminutovém zpoždění vlaku na broadwayské scéně nadobro skončila, ale to už měla podepsanou pětiletou smlouvu s producentem Paramount Pictures.
Jejími konkurentkami byly v té době sexy symboly Marilyn Monroe nebo Elizabeth Taylor a zdálo by se, že vysoká žena s širokým úsměvem nemá zrovna velkou šanci uspět. Shirley MacLaine se však usadila v protikladných úlohách nepříliš atraktivních, trochu vulgárních, často naivních, směšných a výstředních žen, které se chovají (v souladu s úspěšnou filosofií šedesátých let) na muži nezávisle, ale stále hledají hlubší vztah a lásku. „Přibližuje se ke své roli jako tanečnice – když ví, co má její postava dělat tělem, následuje všechno ostatní,“ říká o Shirley MacLaine režisér Mike Nichols (, 1967, , 2004). Před kamerou debutovala rovnou v roli manželky nebožtíka Harryho v Hitchcockově komedii (1955) a o tři roky později se poprvé ucházela o Oscara za tragikomickou roli prostitutky Ginny v Minnelliho dramatu . Nebyla to rozhodně ani poslední nominace ani role prostitutky.
Další žena téže profese - protřelá Irma, do níž se zamiluje propuštěný policista (Jack Lemmon) jí totiž vynesla opět oscarovou nominaci (, 1963). Tato komedie Billyho Wildera vycházela z dalšího broadwayského muzikálu a Pařížanku Irmu měla hrát hvězda jeho komedie Marilyn Monroe. Po její smrti v roce 1962 ji měla nahradit Elizabeth Taylor, ale Wilder nakonec k údivu všech obsadil Shirley MacLaine, jež ji pojala spíše jako naivní a nevinně působící ženu. Shirley víc než co překvapená svým obsazením se rozjela s Jackem Lemonem do Paříže, kde strávila dva dny v tehdejších pochybných Les Halles a povídala si s francouzskými prostitutkami. Aniž by se o tom Wilder dozvěděl, extrovertní Shirley ve své roli sebevědomě předvedla všechny zvyky a dojmy, jak je narychlo odkoukala v Paříži. V tehdejším televizním vystoupení však prudérní Amerika nebyla zvědavá na Shirleyin vtip o tom, že se jí výzkum v pařížských ulicích líbil natolik, že jej málem vyměnila za hraní a byla umlčena.
Ještě před však byla nominovaná na Oscara za výtahářku Fran v klasickém Wilderově snímku . Billy Wilder patřil k nejuznávanějším hollywoodským režisérům své doby, především v oblasti situačních komedií, jimž neustále dodával kus ze své evropské ironie. Stačilo mu tedy 29 stran scénáře, získat finance a pak jen sledovat chemii mezi svou dvojicí Shirley MacLaine – Jack Lemmon, aby teprve dotvořil příběh. Jeho herci nikdy nevěděli proč jsou jejich postavy rozčílené , jen to, že tohle od nich Wilder očekává. Způsob práce se vyplácel a téměř celá čtyřicátá, padesátá a šedesátá léta zářily jeho snímky mezi nominovanými, občas i vítěznými tituly Americké filmové akademie. Během natáčení si Shirley MacLaine odskočila natočit svoji první skutečnou cameo roli v , jejímž scénáři se podílel opět Wilder a jako skutečná hvězda dostala za pět minut práce nový vůz. Už v roce 1962 byla hostem MFF v Karlových Varech a o pět let později členkou poroty MFF v Cannes. Ačkoli byly její postavy ze šedesátých let důsledně rozzářené a naivní, v méně známém filmu (tentokrát s pěti oscarovými nominacemi) si s Audrey Hepburn zahrály mladé lesbičky, které podnikají útěk z dívčí školy.
Svůj temperament kombinovaný s tanečními a pěveckými schopnostmi využila nejen v době svých krátkých a rychlých začátků na Broadwayi a v prvních snímcích (), ale především v úspěšných komediálních muzikálech (1964) a (1969). V té době inkasovala za film 800 000 dolarů a podíl ze zisku. Natáčela jeden film za druhým a užívala si každou pořádnou příležitost. V (1965) natáčela milostné scény s Alainem Delonem, které však byly pro distribuci v USA ke vzteku samolibého Francouze vystříhány. Shirley jej s trochou ironie popsala jako krásnějšího, než většina hereček s nimiž pracovala. V (1968) se pro změnu setkala s Richardem Attenboroughem, který už tenkrát snil o svém projektu . Nabídnul Shirley roli Margaret Bourke-White, ale když za dalších dvacet let teprve získal finance, byla už Shirley pro roli příliš stará.
Od poloviny šedesátých let se aktivně zapojila do politického života. Jako členka Demokratické strany se angažovala v předvolební kampani Roberta Kennedyho a později podporovala Nixonova protivníka George McGoverna. Namísto ve filmu vystupovala příležitostně v nočních klubech Las Vegas s Frankem Sinatrou a Deanem Martinem. V sedmdesátých letech pokračovala se svojí vlastní one woman show A Gypsy In My Soul a ještě v devadesátých letech podnikla turné po USA i Evropě s další sólovou muzikálovou show Out There Tonight. Dnes lituje, že například v roce 1974 odmítla scénář k , který Ellen Burstyn vynesl Oscara, ale tenkrát údajně netušila, kdo je ten režisér Martin Scorsese.
Na konci sedmdesátých let se vrátila v romantickém dramatu Herberta Rosse příznačně nazvaném . Snímek obtěžkaný jedenácti oscarovými nominacemi spojil Shirley MacLaine s Anne Bancroft a Mikhailem Baryshnikovem neboť se jednalo o životní příběh dvou baletek, z nichž jedna volí kariéru a druhá mateřství. Tímto filmem započala etapu rolí matek, řešících nepříjemné problémy a vztahy s dcerami. Další z nich – Aurora jí konečně vynesla Oscara (, 1983) a Mike Nicholse (1990) byla dramatem dvou hollywoodských hereček, matky a dcery (Shirley MacLaine - Meryl Streep). V tomto filmu se sešla také se svojí švagrovou Annette Bening. Dřívější dlouholetá partnerka Warreny Beatyho Julie Christie je Shirleyinou dobrou přítelkyní.
Díky své nekonvenční tváři mohla vždy střídat národnostní typy. Indiánskou princeznou začínala v (1956), energicky pojala despotickou učitelku klavíru ruského původu v nostalgickém dramatu (1988) a v americko japonské komedii s Marcellem Mastroiannim hrála Židovku stejně jako v adaptaci divadelní hry (1962), kde dvojice MacLaine – Mitchum nahradila broadwayský pár Anne Bancroft - Henry Fonda a interprety Annie Girardot – Jean Marais ve Viscontiho pařížském nastudování. Jako stará dáma ztvárňuje především silné hrdinky ().
Činorodá herečka zcestovala od šedesátých let nejexotičtější země světa včetně jižní Afriky, Indie, Japonska a především Číny, z jejíž návštěvy natočila společně s režisérkou televizních seriálů Claudii Weill dokument (1974) nominovaný na Oscara v kategorii dokumentárních filmů. Svůj všestranný talent dále prezentovala v postavě cestující novinářky a fotografky ve vlastním televizním seriálu natáčeném podle jejích částečně autobiografických knih. Své zážitky a zkušenosti z cest, uměleckého života i duchovních sfér totiž publikuje ve svých dnes už více než deseti knihách vydávaných od roku 1970 do současnosti.
Sedm měsíců strávila v Japonsku, ačkoli natáčení (1962) trvalo jen deset týdnů. Výjimečně v její kariéře se jednalo o rodinnou spolupráci, protože v malé roli se objevila její dcera a producentem byl její manžel. Film to byl částečně sebereflexivní, uvážíme-li, že se jednalo o příběh americké herečky, která přijíždí do Japonska, aby hrála Geishu v avantgardním filmu svého manžela.
Osobní život Shirley MacLaine je skutečně jen její osobní. Výchovu čtyřleté dcery (Sachi Parker narozená 1956) přenechala jejímu otci, filmovému producentovi Steve Parkerovi, který žil dlouhodobě v Japonsku. Za Parkera byla provdaná skoro třicet let (1954 – 1982), ačkoli se věnovala především vlastní kariéře. Její jméno nikdy nefigurovalo v titulcích článků o hvězdných skandálech a pokud dnes někde poskytne interview jedná se o tituly „Animal Wellness“ nebo „Magical Blend“. S rodinou se prakticky nestýká. Dcera Sachi si také vyzkoušela profesi herečky, ale nedařilo se jí a matce nemůže zapomenout, že jí namísto pomoci jen vzkázala skrze tisk „v herectví se každý musí spoléhat sám na sebe, je to nemilosrdná profese a protekce k ničemu nevede.“
Pravidelně se věnuje svému pořadu v rádiu, kde pořádá živá interview, jejichž upoutávka říká, že témata začínají politikou a životním prostředím a končí u tématu UFO. V novém tisíciletí se stárnoucí, ale jak se zdá, velmi podnikavá herečka nadchla možnostmi internetu a od roku 2000 buduje svůj oficiální web www.shirleymaclaine.com, kde filosofuje o osudu a nabízí prodej svíček, knih, DVD, CD, krystalů, šperků, přírodních parfémů až po jasnovidecké a astrologické poradenství a produkty pro zvířecí miláčky.
Říká se, že má výrazný smysl pro humor, což patrně dokazuje také fakt, že si pořídila film z operace vlastního kolene a dodává, že podle slov jejího lékaře je to nejlepší film, ve kterém kdy hrála.
