Biografia
Sabine Azéma nemá ve srovnání s jinými francouzskými herečkami na svém kontě nijak bohatou filmografii, sedm nominací na Cézara (z toho dvě úspěšné) ale dává tušit, že se jedná o výraznou osobnost francouzského filmu. Narodila se jako Sabine Florence Azéma v Paříži a pochází z rodiny právníka, vyrůstala ale svého dědečka, který byl veterinářem. Herectví původně studovala u Jeana Périmonyho, ve dvaceti letech pak nastoupila k regulérnímu studiu na Národní konzervatoři v Paříži.
Na divadelním jevišti debutovala v představení Valčík toreadorů v Comédie des Champs-Elysées (1973), kde hrála dceru Louise de Funese. Později vystupovala na scénách Théâtre de ľOeuvre a Théâtre Hébertot, mezitím navázala také první kontakty s televizí. S filmem spolupracovala poprvé v roce 1976, kdy odehrála menší role v komediích VRÁTNÝ OD MAXIMA (Le chasseur de chez Maxim, 1976) a UVIDÍME VŠECHNO (On aura tout vu, 1976). S dramatickým žánrem se potkala poprvé u filmu KRAJKÁŘKA (La dentellière, 1977). Mezitím se stihla také provdat a jejím manželem se v roce 1973 stal dramatik Michel Lengliney, v jehož hrách později hrála v divadle (rozvedli se po několika letech).
Pro umělecký vývoj Sabine Azéma byla důležitá dekáda osmdesátých let, kdy začala spolupracovat se dvěma významnými režiséry – Alainem Resnaisem a Bertrandem Tavernierem. První z nich ji obsadil do svého filmu ŽIVOT JE ROMÁN (La vie est un roman, 1983), který pro Sabine Azéma znamenal první nominaci na cenu Cézara. První ocenění pak získala za film NEDĚLE NA VENKOVĚ (Un dimanche à la campagne, 1984) v režii Bertranda Taverniera. Druhého Cézara obdržela za strhující výkon ve filmu MELO (Mélo, 1986; režie Alain Resnais), kde hrála nevyrovnanou ženu zmítanou city ke dvěma mužům. Další úspěšná spolupráce s Bertrandem Tavernierem vznikla spíše náhodou – roli válečné vdovy Irene ve filmu ŽIVOT A NIC JINÉHO (La vie et rien ďautre, 1989) měla původně hrát Fanny Ardant, která ale kvůli těhotenství musela od natáčení odstoupit. Roli pak převzala Sabine Azéma a znovu za ni byla nominována na Cézara, nominaci si vysloužila i v udílení Evropských filmových cen.
Úspěšná byla pro Sabine Azéma i devadesátá léta, mezi režiséry, s nimiž spolupracovala, se objevují slavná jména jako Gérard Oury nebo Jean-Pierre Mocky. Nové nominace na Cézara pro ni znamenaly filmy v opětovné spolupráci s Alainem Resnaisem SMOKING/NO SMOKING (1993) a STARÁ DOBRÁ PÍSNIČKA (On connait la chanson, 1997). Menší i větší role pak hrála v dalších Resnaisových filmech a jejich vztah nabral zcela nový rozměr v roce 1998, kdy se Alain Resnais stal jejím druhým manželem (žili ale spolu již od poloviny 80. let). Sabine Azéma se výjimečně pustila i do samostatné režie a v roce 1992 natočila dokumentární film BONJOUR MONSIEUR DOISNEAU o slavném fotografovi, jehož byla přítelkyní a obdivovatelkou.
V posledních letech dostala Sabina Azéma velké herecké příležitosti v adaptacích osvědčených literárních předloh Gastona Lerouxe ZÁHADA ŽLUTÉHO POKOJE (Le mystère de la chambre jaune, 2003) a VŮNĚ DÁMY V ČERNÉM (Le parfum de la dame en noir, 2005), které byly poprvé zfilmovány na počátku zvukové éry ve 30. letech. Remakem známého filmu ze třicátých let je ostatně i hereččina zatím poslední práce STUDNAŘOVA DCERA (La fille du puisatier, 2011).
