Michel Bouquet

Biografia

S úzkými rty a pichlavým pohledem očí se Michel Bouquet na přelomu 60. a 70. let dvacátého století stal jednou z ikon francouzské kinematografie, dnes má na kontě přes stovku filmových a televizních rolí, významnou osobností je ale i jako divadelní herec, jeho úspěšnou kariéru dokládají prestižní filmové a divadelní ceny, kromě jeviště a záře filmových reflektorů se uplatnil také v televizi nebo dabingu, namluvil též komentáře k desítkám dokumentárních filmů, u nás jej ale můžeme znát především z filmů 60.-80. let, do garnitury hojně obsazovaných herců se dostal díky spolupráci s tvůrci francouzské nové vlny. Michel Bouquet je rodákem z Paříže, v sedmi letech byl poslán do katolické internátní školy a na zdejší poměry spojené s nepříjemnými zážitky šikany vzpomíná dodnes nerad, za druhé světové války pak vystřídal několik zaměstnání, aby pomohl matce živit početnou rodinu (otec byl v té době ve válečném zajetí), byl například pekařem, zubním laborantem nebo bankovním poslíčkem. Následkem neutěšeného dětství se uzavřel do svého světa a jeho touhou se stalo divadlo. Za války v telefonním seznamu vyhledal významného herce Maurice Escande a pod jeho vedením pak v roce 1942 začal studovat na pařížské konzervatoři. Na divadelním jevišti debutoval po boku Gérarda Philipa ve hře (Théâtre Hébertot, 1945). Krátce po válce se Michel Bouquet stal vytíženým charakterním hercem a působil v různých divadlech v Paříži, účinkoval především v díle soudobého dramatika Jeana Anouilha, zviditelnila jej také účast na slavném divadelním festivalu v Avignonu pod režijním vedením Jeana Vilara. V této době se také seznámil se svou první manželkou Ariane Borg (1915-2007). Sblížil je společný zájem o divadlo, několikrát spolu také na jevišti hráli a v roce 1954 uzavřeli sňatek. O deset let starší Ariane Borg však svou pseudohvězdnou kariéru založila na nevýznamné meziválečné epizodě v Hollywoodu a po návratu do Francie se plácala od ničeho k ničemu. Když později stoupal zájem o Michela Bouqueta v divadlech i ve filmu, následovalo odcizení a rozchod v roce 1967. Odloučení brala Ariane Borg, stále se utápějící v nesplněných nadějích, jako zradu a zcela se stáhla do ústraní. Rozvod ale následoval až v roce 1981, druhou Bouquetovou manželkou se pak stala herečka Juliette Carré, s níž opět sdílel zájem o divadlo a společné účinkování na jevišti. Filmová kamera jej zachytila již krátce po válce v několika bezejmenných rolích, výrazněji na sebe upozornil vedlejší rolí cynického vyděděnce Maurice v Grémillonově dramatu BÍLÉ KAMAŠE (Pattes blanches, 1949) a již touto úlohou předznamenal svou následující kariéru u filmu. Prozatím ale jeho prioritou zůstávalo divadlo a ve filmu hrál jen zřídka, v padesátých letech se před kamerou objevil několikrát v historickém kostýmu (VĚŽ NESLESKÁ – La tour de Nesle, 1955; KÁŤA – Katia, 1959), skutečné postavy z francouzských dějin si zahrál i v televizi. V divadle tehdy hrál hlavně v osvědčené klasice (Molière, Shakespeare) v Paříži nebo na festivalu v Avignonu, velké příležitosti dostal v tvorbě soudobého dramatika Jeana Anouilha (, 1947; , , 1953, 1964), zaujal také v díle britského dramatika Harolda Pintera (, 1965; 1967). V Anouilhově hře hrál známého revolucionáře Robespierra, tuto postavu si vyzkoušel i v televizním filmu SMRT MARIE ANTOINETTY (La mort de Marie-Antoinette, 1958). Zmíněnou spolupráci s tvůrci nové vlny navázal v polovině šedesátých let, kdy jej Claude Chabrol angažoval do svého filmu TYGR SE PARFÉMUJE DYNAMITEM (Le tigre se parfume à la dynamite, 1964). Tento film s novou vlnou neměl nic společného, jednalo se o francouzskou bondovku a čistě komerční záležitost, jíž Chabrol získal finance na své další zajímavé projekty. Michel Bouquet zde hrál ředitele zoologické zahrady, ve skutečnosti však člena neonacistické organizace. S Chabrolem pak Bouquet již jako představitel hlavních rolí natočil čtyři filmy, zmínku si zaslouží psychicky nevyrovnané postavy muže, který v jednom případě zabije milence své ženy (NEVĚRNÁ ŽENA – La femme infidèle, 1968), v druhém svou milenku (TĚSNĚ PŘED NOCÍ – Juste avant la nuit, 1971). V obou filmech byla jeho partnerkou Chabrolova manželka Stéphane Audran, v dalším filmu ROZTRŽKA (La rupture, 1970) byla naopak jeho snachou a tady se Bouquet představil v kreaci bohatého Ludovica Régniera vystupujího z cynické pozice moci. Z dalších tvůrců nové vlny jej oslovil François Truffaut, v jehož filmu NEVĚSTA BYLA V ČERNÉM (La mariée était en noir, 1968) byl jednou z obětí tragické pomsty hlavní hrdinky (Jeanne Moreau). V dalším Truffautově filmu SIRÉNA OD MISSISSIPI (La sirène du Mississipi, 1969) se v roli neodbytného soukromého detektiva Comolliho setkal s Catherine Deneuve a J. P. Belmondem. Díky spolupráci s Chabrolem a Truffautem si Bouqueta všimli i další významní režiséři, a i když byl již léta uznávaným divadelním hercem, teprve v sedmdesátých letech se zařadil i mezi významné osobnosti francouzské kinematografie. V těchto letech je také zřetelný útlum práce v divadle, protože například jen v roce 1973 točil deset filmů. Na druhou stranu, dlouholetá praxe na jevišti mu v roce 1977 přinesla dekret profesora na pařížské konzervatoři, kde se pak řadu let věnoval pedagogické práci. Významní režiséři kriminálek a politických thrillerů obsazovali Bouqueta do výrazných vedlejších rolí, obsahově různorodých, typově ovšem velmi podobných a díky nim se herec stal jednou z ikon francouzského filmu dekády sedmdesátých let 20. století. Připomeňme úlohy mafiána Rinaldiho v Derayově filmu BORSALINO (1970) nebo policejního inspektora v Giovanniho filmu DVA MUŽI VE MĚSTĚ (Deux hommes dans la ville, 1973), v nichž se setkal s Alainem Delonem. Setkání s Annie Girardot mu zprostředkoval další slavný režisér André Cayatte v kriminálce NENÍ KOUŘE BEZ OHNĚ (Il n'y pas de fumée sans feu, 1973). S Cayattem později natočil ještě film VE STÁTNÍM ZÁJMU (La raison d'état, 1978), v němž opět vystupoval z cynické pozice moci. Zajímavé příležitosti dostal i ve dvou mezinárodních projektech natočených podle skutečných událostí, kde hrál zkorumpovaného starostu (ATENTÁT V PAŘÍŽI – L'attentat, 1972) a důstojníka tajných služeb (HAD – Le serpent, 1973). Své výrazové prostředky plně zúročil v syrovém kriminálním dramatu VÍC NEŽ POUHÝ STRACH (Au-delà de la peur, 1975), v němž se z nenápadného realitního makléře proměnil v neohroženého obránce své rodiny. Jen zřídka se Bouquet objevoval i v komediích, připomeňme alespoň výjimečné setkání s Pierrem Richardem ve filmu HRAČKA (Le jouet, 1976). S ohledem na celkové vyznění a právě díky Bouquetově opětovné roli cynického průmyslového magnáta se ale úplně o komedii nejedná. Na přelomu 70. a 80. let se Bouquet uplatňoval hlavně v televizi, titulní roli slavného malíře Rembrandta mu přinesl životopisný snímek NOČNÍ HLÍDKA (La ronde de nuit, 1978), později se objevil v životopisném seriálu MOZART (1982) v úloze Leopolda Mozarta, otce slavného skladatele. Z již jen občasných návratů před filmovou kameru připomeňme opětovnou spolupráci s Claude Chabrolem a jeho manželkou Stéphane Audran na filmu KUŘE NA OCTU (Poulet au vinaigre, 1985), v němž ztvárnil jednu z dalších rolí vlivného právníka a příslušníka městské honorace. V zajímavém koprodukčním snímku TOTO HRDINA (Toto le héros, 1991) hrál titulní roli starého Thomase žijícího ve starobinci a konfrontujícího své dávné dětské sny s realitou prožitého života. Tato úloha mu vynesla ocenění v Belgii, která se na vzniku filmu podílela, jako herec v hlavní roli získal i trofej v udílení Evropských filmových cen. Prestižní cenu francouzského Cézara mu přinesl film JAK JSEM ZABIL SVÉHO OTCE (Comment j'ai tué mon père, 2001), celoevropskou pozornost a dalšího Cézara pak získal hlavní rolí ve filmu PROCHÁZKA PO MARTOVÝCH POLÍCH (Le promeneur du champ de Mars, 2005) těžícího z posledních let života francouzského prezidenta Françoise Mitteranda (pro zajímavost – jméno Mitterand zde vůbec nezazní, Bouquet vystupuje v bezejmenné roli prezidenta). Na sklonku divadelní dráhy se Michel Bouquet dočkal i ocenění své dlouholeté práce na jevišti. Prestižní Molièrovu cenu získal za svou účast ve hře Kotlety (1998), stejnou trofej obdržel v roce 2005 za titulní roli v Ionescově hře (Théâtre Hébertot, 2004). V tomto představení účinkoval až do roku 2014, přestože o Vánocích 2011 ohlásil konec práce v divadle. Na Molièrovu cenu byl nominován i v letech 1987 a 2008 za své výkony v Molièrových hrách a . Přes pokročilý věk se nevzdává ani aktivit ve filmu, což dokládá životopisný snímek RENOIR (2012); titulní postava stárnoucího malíře Pierre-Augusta Renoira mu opět vynesla nominaci – tentokrát neúspěšnou – za výkon v hlavní roli. Bouquetovu uměleckou dráhu doplňuje i řád Čestné legie, který obdržel v roce 2007.