Biografia
Marta Vančurová se narodila 7. záři 1948 v Praze na Lhotce. V té době byla Lhotka ještě opravdovým okrajem velkoměsta a Marta zde získala celoživotní vztah k přírodě. Její cesta k divadlu vedla přes Dětský rozhlasový sbor Bohumila Kulínského, kam od 10 let pravidelně docházela na zpěv. Režisér Josef Henke si jednou vybral tři jeho členky včetně Marty, aby mu zazpívaly v rozhlasové pohádce. Křehká Marta ho zaujala a pozval ji na natáčení rozhlasové hry Ingmara Bergmanna Malba na dřevě, kde se poprvé setkala s profesionálními herci. Po maturitě ze sboru odešla, pracovala v hydrometeorologickém ústavu a pomýšlela na studium fyziky. V životě ji vždycky lákala vyhlídka něčeho nového a tak si podala přihlášku na DAMU, na zkoušky se připravovala sama. A ono to vyšlo, na podzim roku 1968 začala studovat DAMU. Jejími spolužáky byly mj. Kateřina Macháčková, Tomáš Töpfer, Jiří Lábus, Eva Trejtnarová ad. V prvním ročníku je ještě vyučoval Rudolf Hrušínský.
V roce 1972 úspěšně ukončila DAMU a následně získala angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (dnes Švandovo divadlo). Už na škole ale často recitovala ve Viole (Alenka v říši divů). V Realistickém divadle strávila svá nejlepší herecká léta. Zde zažila doby nejintenzivnější divadelní práce, uzavřela zde pevná profesní přátelství a vyspěla ve zkušenou a sebejistou herečku. Zde odehrála např. Soňu ve Zločinu a trestu, Ninu v Rackovi, Ondinu, Annu Kareninu, Desdemonu, Rosauru ad. Začátkem 90. let odtud odešla prakticky ze dne na den a Jiřina Jirásková jí okamžitě nabídla angažmá v Divadle na Vinohradech, kde hraje dodnes. Můžete ji vidět např. v roli Zerbiny ve hře bratří Čapků Lásky hra osudná.
Ve filmu začala účinkovat ještě jako studentka, její první a hned hlavní rolí byla Zdena v experimentální hříčce Jiřího Suchého NEVĚSTA (1970). Pozornost kritiky a diváků na sebe upoutala až ve snímku Jaroslava Balíka MILENCI V ROCE JEDNA (1973), v němž zahrála typicky úspornými prostředky složitou osobu uzavřené Heleny, která byla poznamenaná různými zážitky z války. Spolu s Viktorem Preissem vytvořili milostnou dvojici, jejíž příběh má svou sílu i po letech. Za svůj herecký výkon získala v roce 1973 cenu za ženský herecký výkon na MFF v Karlových Varech. Diváci si ji zamilovali ve veselohře JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE! (1974), kde ztvárnila partnerku Luďka Soboty Blanku. Životní roli vytvořila v Herzově dramatu DEN PRO MOU LÁSKU (1976), kde ztvárnila postavu fotografky Marie, která se musí vyrovnat s tragickou smrtí malé dcerky (Sylva Kamenická) a znovu nalézt vztah k manželovi (Vlastimil Harapes). S V. Harapesem se přátelí dodnes a dokonce spolu nastudovali zájezdové představení o Sarah Bernhardové Poslední léto. Hned v následujícím roce dostala mimořádnou příležitost ve Vláčilově dramatu STÍNY HORKÉHO LÉTA (1977), jehož příběh je situován do roku 1947. Zde ztělesnila prostou ženu Terezu Baranovou z Beskydských hor, jejíž rodina se nachází v mezní situaci. V malé roli se objevila v dalším Vláčilově dramatu STÍNY KAPRADINY (1984) a o rok později pod vedením Karla Kachyni láskyplně ztvárnila hezkou postavu maminky Hermíny v přepisu povídky Oty Pavla SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986). V 90. letech jí film nepřinesl mnoho příležitostí. V roce 2004 se objevila znovu vedle Vlastimila Harapese v kriminálce BOLERO, kde ztvárnili rodiče Barbory Seidlové.
Na začátku její kariéry ji velice proslavila hlavní a zároveň její první televizní role v jednom z našich nejranějších televizních seriálů vůbec – v čtyřdílné JANĚ EYEROVÉ (1972) režisérky Věry Jordánové. Zde se objevila po boku tehdejší hvězdy Jana Kačera. Dalším seriálem kde hrála byla INŽENÝRSKÁ ODYSEA (1979) a velmi pěkně ztvárnila Annu Cirklovou v seriálu SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE (1985). Během své kariéry hrála v mnoha televizních filmech, inscenacích a pohádkách. Obzvláště v 90. letech, např. v pohádkách PRAVDA A LEŽ (1992) a POUTNÍCÍ (1995) nebo v dramatech EX OFFO (1998) či RÁNĚ Z MILOSTI (2005). Ivanu Hodnou ztvárnila v oblíbeném seriálu NÁVES (2005). V roce 2008 se zúčastnila natáčení nového snímku Roberta Sedláčka MUŽI V ŘÍJI.
Marta Vančurová se nikdy nezúčastňuje castingů a přesto si nikdy nemohla stěžovat na nezájem režisérů. Ráda také vzpomíná na spolupráci s rozhlasem, protože i tam jde o detail, v hlase je slyšet všechno. Kolem roku 2000 se na několik let stáhla do ústraní. Překonala rozvod s manželem, kameramanem Janem Malířem a vyléčila se z těžkého onkologického onemocnění. Její největší motivací k uzdravení byl její syn. Velice jí pomohla přítomnost a vstřícnost její kamarádky a tiše ji podporovali samozřejmě i kolegové z divadla. Podle svých slov je nenáročná a vždycky si najde něco čím se zabaví a co ji potěší. Divadlo je pro ni jakousi terapií a herectví ji pořád baví. Ve volném čase často a ráda vyráží do přírody na procházky nebo na chalupu.
