Biografia
Typ českého playboye slušňáka pro teenagery socialismu, který se postupem času prokousal až k rolím hrdinů středního věku a momentálně už i elegantně šedivějících tatínků. To je v kostce (a nadsázce) herecká kariéra Lukáše Vaculíka, muže, jehož tvář v osmdesátých letech zdobila nejeden dívčí pokojík, a který se v polovině devadesátých let (patrně s výrazným přičiněním své vlastní osoby) z časoprostoru českého showbusinessu nenápadně vytratil. A to platí vlastně doposud: na herce s kdysi mimořádnou popularitou se totiž až překvapivě zřídka zaměřuje bulvár a Vaculíkovi se daří udržovat si odstup od svého soukromí.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ovšem tehdy ještě začínajícího herce u nás nikdo neznal a nic moc na tom nezměnily ani LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ (1979). Komorní drama režiséra Karla Kachyni o žižkovském ševci si pro sebe podle očekávání celé ukradl herecký mistr Vladimír Menšík a Vaculík hlavně sbíral zkušenosti. Těžko asi tušil, že bude za pár let miláčkem českých dívek a dam, stejně tak se mu jistě ani nezdálo o tom, že pro nejpřísnější kritiky bude jeho první filmová role také jeho jediným kloudným počinem pro stříbrné plátno v celé jeho počínající kariéře. Za to, že Vaculíkova filmová popularita vyletěla vzhůru jako kometa, mohla samozřejmě série "filmů pro mládež" režiséra Jaroslava Soukupa odstartovaná titulem VÍTR V KAPSE (1982). Na svou dobu relativně odvážný příběh dvou maturantů nastupujících do prvního zaměstnání v plzeňské Škodovce spojil herecky Vaculíka poprvé se Sagvanem Tofim a byl to docela úspěch.
O dva roky později dostal Vaculík podobně laděnou příležitost, tentokrát ale bez Tofiho, zato s krminální zápletkou. A LÁSKA Z PASÁŽE (1984) se stala bez nadsázky hitem. Dobře to vystihuje jeden z recenzentů, který (bez ohledu na samotné hodnocení) lakonicky dodává: viděl to snad každý Čech. Zápletka točící se kolem party bytových zlodějů rámuje vztah Vaculíkova hrdiny se studentkou v podání Tatiany Kulíškové a Soukup si tehdy na režisérské židli troufl opět na noir ending po česku: zatímco Vítr v kapse nepřežije Tofiho postava, v pražských pasážích umírá Vaculík, jehož srazí na útěku před Veřejnou bezpečností jeden z bývalých parťáků žigulíkem.
Nijak spolu nesouvisející, přesto ve Vaculíkově kariéře zásadní "trilogii" pak završil KAMARÁD DO DEŠTĚ (1988). Další Soukup, další detektivka, tentokrát ale znovu společně s Tofim a hlavně s prvky komedie. Diváci se královsky bavili, kina praskala ve švech a ústřední hrdinové měli na krku přezdívky, které se už nikdy neměli zbavit...
A Vaculík přitom zdaleka nebyl jen "kamarádem do deště". Pravda, jeho role stojící mimo jeho osudovou soukupovskou triádu byly spíš nenápadné. Za pozornost stál už nesmělý žokej v Hubačově seriálu DOBRÁ VODA (1982), jenže stejně jako při Vaculíkově filmovém debutu Menšík, také jeho televizní premiéře vládl jiný herec: ve své nejspíš životní roli jím byl Petr Haničinec.
V MALÉM PITAVALU Z VELKÉHO MĚSTA (1982) měl Vaculík jen štěk, navíc jako okopírovaný ze svých pozdějších rolí naivních dobráků nakukujících do drsného světa socialistického podsvětí. První opravdu zajímavou televizní roli mu nabídl až seriál Karla Smyczka na námět Ivo Pelanta z prostředí učňovského školství. TŘETÍ PATRO (1985) namíchalo herecké karty poměrně nezvykle a Vaculík hrál hlavní roli mladého mistra učňům v podání Jiřího Langmajera, Jana Potměšila nebo Jana Antonína Duchoslava. Je trochu paradoxní, že šlo o jeho první "dospělou" roli a to dobré tři roky předtím, než se s Tofim vrátili do rolí rozjívených mládežníků, intelektuálně bezmála stejných, kterým předtím na seriálovém učňáku sám velel...
Ale Vaculík uměl zaujmout i kritiku a to dokonce v témže roce, v němž usedl s Tofim na tramvajový ostrůvek a nechal se vyfotit na plakát ke své nejznámější roli. Stihl totiž i druhou filmovou spolupráci s Karlem Kachyňou, film OZNAMUJE SE LÁSKÁM VAŠIM (1988) v němž české publikum poprvé okouzlila zrzka Markéta Hrubešová. Je zvláštní, že jejich společná nahá scéna s Vaculíkem nechala divačky chladnými a film sám si musel přízeň vydobýt až jaksi s odstupem času a dodatečně. Inu, "kamarádovský" kult byl právě na vrcholu. Byla a je to škoda: z těch několika málo rozhovorů, jež jsou s Vaculíkem k dohledání, se totiž dá tušit, že právě role v tragické lovestory ze druhé světové války patří k těm, kterých si (patrně právem) sám herec váží nejvíc.
Převrat v roce 1989 zastihl Vaculíka poté, co se Soukupem dotočil romantický historický povídkový snímek DIVOKÁ SRDCE (1989). Ten kritiky nenadchl (podle očekávání), ale neznamenal ani žádný kasovní trhák. Tím naopak byl TANKOVÝ PRAPOR (1991) Víta Olmera, ve kterém dostal Vaculík na zlatém podnose klíčovou roli Danny Smiřického. V porevoluční euforii film trhal divácké rekordy a některé z nich dost možná drží dodnes, kdy už si na něj paradoxně řada lidí ani nevzpomene a mnozí jej snadno v hlavě zamění s o rok mladšími ČERNÝMI BARONY (1992).
V nich ale Vaculík na rozdíl od stejnojmenného televzního seriálu z roku 2003 nehrál. Důvod je jednoduchý: v roce 1992 totiž Jaroslav Soukup jako první u nás objevil ekonomické kouzlo filmového pokračování a vznikl KAMARÁD DO DEŠTĚ 2. (1992). Podobná zápletka, další shledání se Sagvanem Tofim a znovu hit. Málokdo tušil, že pro Vaculíka vlastně poslední velký filmový hit.
Herec, který už se od rolí princů a nesmělých mladíčků přesouval k hrdinům středního věku, se přitom nebál experimentovat. VÁLKA BAREV (1993) Filipa Renče je navíc podle mnohých recenzentů nedoceněným dílem, které ale tak jako tak ve své době propadlo. Vaculík v roli pilota ultralightu, který náhodně nafotí zločin, hraje po boku mladé Anny Geislerové a Tomáše Hanáka, k zapamatování byla z filmu ale spíš nezvykle pojatá výtvarná stránka a kamera.
Všechno to ale bylo pořád lepší, než NAHOTA NA PRODEJ (1993) Víta Olmera, kterou zděšená kritika navěky poslala do nejhlubších pekel české kinematografie. Vyčítá-li se dodnes Vaculíkovi jeho působení v Soukupově trojici filmů "o mladých pro mladé", má asi štěstí, že se zapomnělo na první pokus o krimithriller po česku, v němž kromě něj hrál Jiří Krampol či dcera Jana Třísky Kája.
Možná právě tady se dá hledat jistý zlom Vaculíkovy kariéry. Velkým filmovým rolím jako by se od té doby vyhýbal, dává přednost divadlu a práci televizní. Výjimkou mohou být snad vedlejší role ve výpravných pohádkách Zdeňka Trošky Z PEKLA ŠTĚSTÍ (1999), PRINCEZNA ZE MLEJNA (2000) a Z PEKLA ŠTĚSTÍ 2. (2001). V těch se Vaculík prezentuje jako někdy kladný, jindy záporný "hrdina-ňouma", tak trochu ve stylu českého Honzy, všechno jsou to ale jen roličky, navíc zcela v duchu Troškových filmů.
I televize jakoby na přelomu tisíciletí dávala Vaculíkovi méně a méně šancí. Výrazněji mohl zaujmout až v netradičním seriálovém projektu STRÁŽCE DUŠÍ (2003), kde vystupoval jako vědec dobrodruh pátrající po záhadách českých luhů a hájů. Stylizace do tuzemského klonu Indiana Jonese Vaculíkovi sedla a přišel částečný kariérní restart projevující se také nepříliš významnou, ale o letech konečně opět filmovou rolí v pátem díle slavné Kleinovy série o básnicích - JAK BÁSNÍCI NEZTRÁCEJÍ NADĚJI (2004).
V posledních letech Vaculík podobně jako řada jiných našich herců střední generace vydělal na nové vlně zájmu o původní české seriály. Na rozdíl od jiných se ale drží stranou komerčních stanic a spolupracuje takřka výhradně s Českou televizí, naposledy třeba v pilotu ke krimi sérii EDEN (2005) nebo velkolepě prezentovaném seriálu POSLEDNÍ SEZONA (2006), kde ztvárnil roli lékaře hokejového mužstva, sukničkáře a posléze i alkoholika.
Nezdá se to, ale na stříbrném plátně čeká Lukáš Vaculík na hlavní roli vlastně už čtrnáct let. Otázkou ovšem zůstává, jestli o ni opravdu stojí. Není jasné, zda mu chybějí dobré nabídky nebo spíš chuť filmovat, jisté je, že už opakovaně sešlo i z údajně plánovaného projektu s pracovním názvem MEZI NÁMI ZLODĚJI, který měl po letech znovu spojit skvěle fungující značku Tofi-Vaculík. Zda se na potenciální kasovní trhák stále nedaří sehnat peníze, nebo jde spíš o nechuť ke škatulce, která oba proslavila a zároveň i navždy poznamenala, vědí nejspíš jen sami oba kamarádi do deště...
