Biografia
Katja Hannchen Leni Riemann se narodila 1. listopadu 1963 v městečku Kirchweyhe nedaleko Brém jako nejmladší ze tří dětí. Oba rodiče byli učitelé na základní škole, kterou Katja, bratr Jochen i sestra Susanne navštěvovali a která byla v bezprostřední blízkosti jejich domu. Od pěti let chodila na lekce baletu a později i klavíru, flétny a kytary. Velmi brzy se projevil její pěvecký talent. Už v šesti letech nahrála své první písničky, které komponoval její bratr. Úplně první píseň vyšla v roce 2001 na jejím CD „Favourites“ jako „Hidden Track“. Později začala vystupovat s kabaretními čísly a protestsongy a zpívala dokonce se svou kamarádkou ve školním rozhlase rádia Brémy.
Po maturitě na přírodovědeckém gymnáziu začala studovat taneční pedagogiku v Hamburku, kterou ale brzy přerušila a začala se věnovat herectví. První divadelní zkušenosti nasbírala v zemském divadle Castrop-Rauxel. V téže době byla odmítnuta na herecké škole v Hamburku s odůvodněním, že nemá dostatek představivosti a fantazie. Na Vysoké škole tance a divadla v Hannoveru byli jiného názoru a roce 1984 ji přijali. Tam podle vlastních slov strávila nezapomenutelné roky a krásné vzpomínky navždy zůstanou hluboko v jejím srdci.
V době studií ji Peter Beauvais obsadil do hlavní role televizního filmu SOMMER IN LESMONA. Natáčení trvalo půl roku a vysílala jej ARD v roce 1987. Za roli měšťanské dcery Margy získala Katja Riemann v roce 1988 zlatou cenu Adolfa Grimma. Po čtvrtém semestru opustila s diplomem v kapse Hannover a studovala další dva roky hereckou školu Otto-Falckenberg v Mnichově. Zároveň hrála v souboru Mnichovské činohry, kde spolupracovala s Wolkerem Schlöndorffem na jevištní adaptaci románu Heinricha Bulla „Frauen vor Flusslandschaft“. Dále ji mohli diváci spatřit v Goethově dramatu „Faust“, v „Besucher“ od Botho Strausse, v Racinově tragédii „Faidra“ nebo v Brechtově dramatu „Mann ist Mann“. V letech 1990-92 byla členkou berlínského Schillerova divadla, kde účinkovala mj. v představeních „Die Räuber“ a „Die Ratten“.
Po krátké divadelní kariéře se začala věnovat práci pro televizi. Do povědomí diváků se dostala hlavní rolí po boku Götze Georgea v kriminálce TATORT: KATJAS SCHWEIGEN (1989) a desetidílným seriálem REGINA AUF DEN STUFEN (1990). Na filmových plátnech se objevila v roce 1993 v úspěšné, cenami zahrnované komedii Katji von Garnier ABGESCHMINKT! Filmového Olympu dosáhla o rok později v komedii Sönke Wortmanna DER BEWEGTE MANN, která se stala nejnavštěvovanějším snímkem 90 let. Od té doby se Katja Riemann stala tváří nové vlny německých komedií. V roce 1995 byly uvedeny do kin hned tři její filmy. KÜSS MICH!, NUR ÜBER MEINE LEICHE a STADTGESPRÄCH. Přestože za tyto role získala hned několik ocenění, filmový kritici a novináři ji označili jako „komediální tetku“ německého filmu a tím její vztah k mediím prudce ochladl. Sama to okomentovala slovy: „Tisk mě nemiluje, a já nemiluji tisk“. Filmový producent Claus Boje zašel dokonce až tak daleko, že svůj nový film „Männerpension“ reklamoval na plakátech se sloganem „zaručeně bez Riemann“.
V následujících letech se proto odvrátila Katja Riemann k žánru komedie zády. V roce 1997 natočila druhý film se svou oblíbenou režisérkou Katjou von Garnier - hudební drama BANDITS, které vidělo v kinech více než milion diváků. CD, na které hlavní protagonistky samy zkomponovaly i nahrály hudbu, se stalo nejprodávanějším soundtrackem evropského filmu. Kritici snímkem se samými ženskými představitelkami trochu pohrdali a Katja je nedokázala přesvědčit ani následujícím filmem DIE APOTHEKERIN (1997), přestože za něj získala Zlatou německou filmovou cenu. Následovalo drama Josepha Wilsmaiera COMEDIAN HARMONIST (1997) a LONG HELLO AND SHORT GOODBYE (1999). Poté se Katja Riemann na nějaký čas odmlčela německému filmovému publiku a natáčela v zahraničních produkcích. S Gérardem Depardieu v televizním filmu BALZAC, v italském snímku NOBEL a působila i v Kanadě v koprodukčním filmu BEGIERDE. Teprve v roce 2002 se vrátila na německá stříbrná plátna v nejúspěšnějším filmu roku BIBI BLOCKSBERG.
Jejím prvním mezinárodním oceněním a dosavadním vrcholem jejího hereckého umění byla cena Coppa Volpi, kterou získala jako nejlepší herečka na filmovém festivalu v Benátkách v září 2003 za roli v dramatu ROSENSTRASSE (2003). Dále pokračovaly role v ambiciózních, tématicky rozlišných filmech. V roce 2005 získala Německou filmovou cenu za roli ve filmu Oscara Roehlera AGNES UND SEINE BRÜDER (2004). Následovalo psychologické drama ICH BIN DIE ANDERE (2006) režisérky Margarethe von Trotta. Velkou chválu sklidila za výkon v rodinném dramatu DAS WAHRE LEBEN (2006) a konečně získala status charakterní herečky.
Katja Riemann patří mezi největší hvězdy německého stříbrného plátna. Její filmy navštívilo od roku 1993 více než 18 miliónů diváků. Úspěšně se nadále věnuje i divadlu a nezapomíná ani na svou další vášeň – hudbu. V listopadu 2000 vydala své debutní album „Nachtblende“. Inspiraci k melancholickým textům nacházela ve svém vlastním deníčku. V roce 2003 vydala druhé CD „Favourites“, kde vzdala hold jazzovým hvězdám jako Ella Fitzgerald a Louis Armstrong. S těmito písněmi další tři roky s úspěchem koncertovala.
Společně se svou sestrou Susanne vydala dvě dětské knížky „Der Name der Sonne" a „Der Chor der Engel“. Kromě uměleckých činností se Katja Riemann angažuje také sociálně v boji za lidská práva. Jako vyslankyně UNICEF vystupuje od roku 1999 na akcích Amnesty International a navštěvuje často Afriku, kde se zúčastňuje kampaní proti obřezání mladých dívek.
V roce 1990 se při natáčení televizního filmu VON GEWALT KEINE REDE seznámila s hercem Peterem Sattmannem, se kterým později natočila ještě osm dalších filmů. Nechali se oddat na ostrově Mauritius indickým kněžím, ale toto manželství nebylo v Německu oficiálně uznáno. V srpnu 1993 se jim narodila dcera Paula. Ačkoliv si Katja Riemann své soukromí vždy pečlivě střežila, rozchod s Peterem Sattmannem se stal v roce 1998 tučným soustem pro německý bulvár. I přesto oba zůstali nadále přáteli a starají se společně o dceru, která kráčí ve šlépějích svých rodičů. Paula Riemann vystoupila se svou matkou v divadelní hře „Die Damen der Gesellschaft“ a zazářila po jejím boku i ve filmu Josepha Vilsmaiera BERGKRISTALL (2004).
