Jevgenij Sidichin

Biografia

Jevgenij Vladimírovič Sidichin se narodil ve znamení Vah 2. října 1964 v Leningradu v RSFSR, v dětství ale trávil hodně času nejen v severní metropoli ale i u příbuzných v Novosibirské oblasti. Ve vzpomínkách na dětství vypráví o tom, jak vyrůstal v kruhu velké rodiny; když se všichni sešli k nějaké slavnostní příležitosti, měl stůl, u kterého rodina seděla, několik desítek metrů a v čele seděla jeho babička s dědečkem. V dětství snil, jako mnoho chlapců z přímořského města, že se stane námořníkem a bude podnikat daleké cesty. Dalším takovým snem o budoucnosti bylo stát se zápasníkem; tomuto sportu se začal věnovat ve čtvrté třídě a po tvrdém mnohaletém tréninku se pětkrát stal šampionem rodného Leningradu. Po skončení školy ho však nezlákal svět sportu, ale svět umění. Herectví studoval v Leningradském národním institutu hudby a filmu ve třídě Igora Petroviče Vladimirova. Jeho studium netrvalo dlouho, už po roce ho povolali do armády. Na dobu několikaměsíčního výcviku v Turkmenistánu, který předcházel odvelení do Afghánistánu, nevzpomíná rád. „Byl to přízrak! Nedokázal jsem si představit, že je něco takového možné. Zejména po tom, co mě v divadelním učilišti učili hezky stát u bílé stěny a já uvěřil, že vztahy a lidé mohou být jenom krásnými... Nicméně jsem se spletl a čestně říkám, Afghán se ukázal jako skutečně důstojné místo.“ Po demobilizaci v roce 1985 Jevgenij pokračoval ve studiu ve třídě Lva Dudina, školu úspěšně ukončil v roce 1989. Tento rok byl pro Jevgenije významný nejen v profesionálním, ale i v soukromém životě, protože se jemu a jeho ženě Taťjaně Borkovské, s níž se oženil ještě během studia, narodila dcera Polina. Prvorozená dcera, narozená 26. 10. 1989, byla trochu opožděným dárkem k jeho 25. narozeninám; dnes již pokračuje v rodinné tradici a je rovněž herečkou. Jevgenij si může právem připadat jako král, k Polině po deseti letech přibyla druhorozená Aglaja a v roce 2007 nejmladší Anfisa. Po skončení školy Jevgenij nastoupil do divadla Lensovětu, již v roce 1993 však přešel do Velkého dramatického divadla G. A. Tovstongova, kde je v angažmá až do současnosti. Jednou z jeho nejvýraznějších rolí v tomto divadle byla role Macduffa v představení Macbeth. Kromě rolí ve svém domovském divadle se zhostil rolí v mnoha projektech jiných divadel, hrál například v představení Viktora Pelevina „Čapajev a prázdnota“ nebo v představení „Putování ve stylu blues“ na motivy povídky anglického spisovatele Jamese Aldridge Poslední vyhnanství. Ve filmu začal hrát od roku 1991. K první roli mu pomohla jeho minulost vojáka z Afghánistánu. Jednou z jeho prvních rolí byla role ve válečném snímku ZA POSLEDNÍ LINIÍ (1991). Přibližně za rok po filmovém debutu se dostavil první velký úspěch, film režiséra Ivana Dichovičnogo PRORVA, v němž Žeňa ztvárnil postavu Goši, posbíral na ruských filmových festivalech nejedno ocenění. Role vojáka, do kterého se zamilovala selka předurčila charakteristiku jeho dalších postav. Jeho další rolí byla role siláka Ingata Morozova ve filmu DĚTI ŽELEZNÝCH BOHŮ (1993). Divákům výrazně utkvěl v paměti rolí Rodiona Dobrycha ve filmu VLČÍ KREV (1995) natočeném na motivy románu L. Mončinského. Nejzásadnější rolí z jeho rané filmové tvorby ale je hlavní role v seriálu RUSKÝ TRANZIT (1994) podle stejnojmenného bestselleru A. Izmailova a V. Barkovského. Každou další rolí se upevňoval obrázek Jevgenije jako mužného superhrdiny. Toto zaškatulkování do podoby mužů podobných postavě z filmu Prorva se herci zajídalo a snažil se z této kategorie vymanit. Sám ostatně tvrdí, že žádné supermany nikdy nehrál. V každé roli se snažil ukázat opravdového člověka, jaký by mohl existovat v konkrétní kritické situaci. Snažil se vymanit z vnucovaného stereotypu. Prvním filmem, kde nehrál nad všemi vítězícího supermana, byl film RETRO VTROYEM (1998) o milostném trojúhelníku dvou mužů a jedné ženy. V tomto melodramatu hrál uťápnutého bačkoru, který se ocitl v nelichotivé pozici paroháče. V kriminální komedii MAMA, NEGORYUY (Mami, nehořekuj - 1997) předvedl parodii na všechny hrdiny, když ztvárnil vychloubačného a do sebe zahleděného banditu. Vymanit se ze zavedené představy o svém hereckém typu mu pomohli různí režiséři, kteří se nebáli experimentovat a obsadili ho do rolí lišících se od zavedeného mýtu. V jistém smyslu se za experiment dá označit i jeho role v retrodramatu Valerije Ogordnikova BARÁK (1999); film na osudu mikrosvěta - obyvatel jednoho domu - ukazuje vypjaté vztahy, nejistotu a vzájemnou lidskou nedůvěru v ruské společnosti v období pozdního stalinismu. Právě za roli v tomto filmu byl Jevgenij oceněn Státní cenou. V roce 2000 se na obrazovkách objevil seriál BANDITSKIJ PETERBURG, ve kterém Jevgenij hrál vyšetřovatele Nikitu Nikitoviče Kudasova. Seriál měl u diváků kolosální úspěch a všichni herci, kteří se v něm objevili, se prakticky přes noc stali hvězdami první kategorie. V následujících letech se Jevgenij soustředil zejména na filmovou tvorbu. Hrál ve filmech různých žánrů, od melodramat přes komedie až po válečné filmy. V komedii LÉTO ZTRACENÝCH POLIBKŮ (2000) tak hrál intelektuála astronoma Alexandra, zatímco v akčním filmu ANTIKILLER (2002) si zahrál nelítostného zločince. Jevgenij se nevyhýbá ani práci pro televizi. Svého času uváděl na NTV pořad „Dvoe“; účast na tomto projektu sám ukončil. „Připadá mi, že celý projekt byl nedomyšlený, ale v jeho základu byla dobrá myšlenka, která si mě získala. Komunikace s lidmi v přímém přenosu, „odhalení“ společníka mi připadalo zajímavé. V průběhu projektu ale došlo k odklonu od původní myšlenky. Navíc se ukázalo, že ve studiu nejsou reální lidé ale nastrčení figuranti. Jednu takovou záměnu jsem odhalil a upozornil jsem, že od projektu odstoupím, pokud by se to mělo opakovat. Situace se opakovala, nikdo nečekal, že by se nás pokoušeli obelhat. Z tohoto důvodu jsem na projektu skončil." V televizi i filmu následovaly další role mužů, kteří v uniformě – ŽENA V BERLÍNĚ (2008), LENINGRAD (2009) i bez ní POSLEDNÍ SETKÁNÍ (2011), sloužili vlasti. Žena v Berlíně i Leningrad jsou netypické válečné filmy. Válka jako taková tvoří jenom rámec pro vykreslení chování lidí a krystalizaci mezilidských vztahů v extrémních podmínkách. Šestnáctidílný seriál Poslední setkání pojednává o životě plném intrik začínajících rozvědčíků na počátku osmdesátých let minulého století. Kromě filmů a seriálů historického rázu se objevil i ve filmu Fjodora Bondarčuka OBYDLENÝ OSTROV (2008) na motivy stejnojmenného románu bratří Strugackých. Ve volném čase se věnuje zápasení, sportu, kterému se věnuje již od dětství. Splnil si i svůj dětský sen o mořeplavbě a pořídil si jachtu, i když se o žádnou velkou loď na cestu napříč oceánem nejednalo. Tuto loď sice prodal, i když s tím, že ji bude moci čas od času využít, ale v současnosti plánuje pořídit si loď, se kterou by se mohl opravdu vydat na otevřené moře. Jevgenij byl za svou práci oceněn v roce 2000 Státní cenou v oblasti literatury a umění za roli ve filmu Barák, v roce 2002 získal cenu pro nejlepšího herce v zahraničním filmu za roli ve filmu Léto ztracených polibků, v roce 2003 získal cenu za nejlepší mužskou roli ve filmu Tváře lásky, ve stejném roce získal cenu za nejlepší mužskou roli na Mezinárodním filmovém festivalu Zlatý vítěz za roli ve filmu Mezi životem a smrtí a v roce 2004 získal cenu Zlatý orel za roli v televizním seriálu Taxikář.