Biografia
Špetka arogance prostupující pořádnou dávkou nenucenosti charakterizuje nezaměnitelný herecký projev Jeana-Paula Belmonda. Do světa umění ho nepřivedla žádná náhoda. Ačkoli na plátně představoval nerůznější dobrodruhy a zloděje, pochází z rodiny uznávaného sochaře Paula Belmonda a malířky Madeline, která své tři děti pravidelně vodila do divadla. V jeho rozhodnutí stát se hercem ho rodina jedině podporovala, přesto nikdy nepatřil mezi opěvované studenty konzervatoře, kterým je předvídána velká budoucnost. Jean-Paul se nikdy úplně nevyrovnal s několika odmítnutími prestižním divadelním souborem Comédie Française, který je od časů Molièrových snem všech absolventů pařížské konzervatoře. Co už však dílem náhody bylo, je začátek jeho úspěchu ve filmu. Navíc, shodou okolností, většina z nich byly filmy nové vlny. Stále jen usiloval o divadelní kariéru a film ho vůbec nelákal, ba naopak, první malé role ho zklamaly. Pak však přišel rok 1960 a Godardův projekt , film vzniklý za přispění svérázných metod a několikastránkového scénáře Truffauta a Godarda. S ním se zrodila slavná nová vlna, která zrušila tradiční normy také u komedií, dramat, z detektivek vystříhala vše, co by znamenalo podobnost s detektivkou... a hvězdou nového stylu filmu se stává... Jean-Paul Belmondo.
V symbolu Belmondova herectví se pojí tradiční vzdělání s moderní dobou, do níž patřil a zdánlivou bezstarostností nastupujících 60. let. K tomu se přidal jeho neformální vzhled s nímž se mladá generace mohla ztotožnit. To vše z něj pod vedením režisérů nové vlny jako Godarda (, 1965), Truffauta (, 1968), Mallea (, 1966) nebo de Broky (, 1963) udělalo hvězdu. Navíc v roce 1960 hrál s Jeanne Moreau v podle scénáře Marguerite Duras. Belmondo nosil tvář nového hrdiny, který je sympatický, bláznivý, odvážný. Končila tím právě doba dokonalých hrdinů klasických filmů s klasickým herectvím a vzhledem. Navíc jeho postavy, zejména ty na počátku 60. let k divákům promlouvaly s až nesrozumitelným akcentem darebáků pařížského předměstí, které si synek z lepší rodiny pečlivě nastudoval. Ve filmech z 90. let z něj však už mnoho nezbylo. Jean-Paul tehdy začal natáčet jeden film za druhým, protože pořád doufal v divadelní kariéru a snad přímo nedočkavě s každým dalším snímkem očekával filmový neúspěch. Jaké překvapení, že ten se pořád nedostavoval.
Od doby , tedy v rozmezí dvou let stačil hrát ve 14 filmech, pak natočil s Philippem de Brokou historického (1962), kde se čistě legrační scény střídaly s jímavě dramatickými okamžiky. Tady poprvé dostal příležitost k několika kaskadérským kouskům, které bral tehdy devětadvacetiletý Belmondo jako výzvu. Vždyť kdysi dávno se chtěl stát boxerem, jen tuberkulóza v jeho šestnácti mu sen překazila. V tomto snímku se tedy zrodila další hvězda, Bemondo - kaskadér. Kaskadér, který nikdy nezapomínal na to, být hercem. V bláznivé komedii Clauda Zidiho z roku 1977 si zahrál přímo dvojroli svérázného kaskadéra Mika Gauchera a filmového herce v růžovém, Bruna Ferrariho. Byl pověstný obrovským nadšením pro ty nejbláznivější a nejnebezpečnější akce, které mu tu a tam vynesly pár vážných úrazů. Ten poslední byl z natáčení (1985), respektive její upoutávky pro televizi, jíž následovala roční rekonvalescence. Kaskadérské kousky spojují - samozřejmě vedle humorných okamžiků - většinu jeho rolí, ve kterých býval buď pronásledovatelem nebo pronásledovaným. V každém případě byl stále v pohybu. Snad s žádným jiným hercem si nikdo nedovolil natočit honičku bezmála tak dlouhou jako polovina celého filmu a přitom neubrat na napětí a dynamice. A co víc? Právě jeho zásluhou spatřujeme pravé hrdiny taky ve smolařích a nešicích. Je tomu tak proto, že ačkoli se chová komicky do směšnosti má daleko.
Početnou skupinu rolí představují zločinci, v Belmondově podání sympatičtí mizerové se svérázným humorem a šarmem. Začalo to lupičem Cartouchem z Paříže 17. století ve stejnojmenném filmu, ale může to být i elegantní mladík s buřinkou z konce 19. století ve , který krade proto, že pohrdá světem, zlodějíček Arthur nešikovně se prokopávající z vězení ve , naprosto nenapravitelný zloděj Viktor, kterého nakonec převeze jeho ještě vypečenější krásná kurátorka () nebo smolař s mnoha alias v . Všem těmto darebákům držíme palce a oni z toho skutečně vždycky vyjdou jako vítězové. Taky klauna s ďábelským plánem na vyloupení banky v Montrealu () můžeme mít jen rádi. Ale proč vlastně, když ji nepřepadá pro žádné vyšší cíle či dobré skutky? Belmondův zloděj hraje vždycky jen za sebe, ale zdá se, že už pro to, jak zábavně své kousky provádí si zaslouží tu svoji kořist, stejně tak jako uniknout všem těm neschopným četníkům.
Jinou kapitolu Jean-Paulových hrdinů otevírá komisař Le Tellier (). Vůbec poprvé tu hrál muže na té pravé straně zákona. Belmondovi komisaři mají své vlastní metody, pobíhají po pařížských střechách, po jedoucím metru, z vrtulníku visí na provazovém žebříku, prolétávají čerstvě zasklenými okny, vyznají se v pravidlech podsvětí a na potkání rozdávají ironické poznámky. Takový byl i Stan v , který musí pomstít zavražděného kolegu nebo Joss Beaumont (), zapletený do sítí mezinárodní politiky a zločinu. je výjimečný už tím, že zde Belmondův, jindy téměř nesmrtelný hrdina umírá. Na tohle divák od nebyl zvyklý. Původně byly natočeny závěry dva, ale právě ten, který známe, film dodnes řadí k nejlepším dílům francouzské kinematografie 80. let. Výjimkou není ani komisař Jordan () a komedie , kde se jeho role navíc rozvinula v otce dospívající dcery.
Zloděje i komisaře hráli úspěšně i jiní, ty typicky belmondovské postavy představují až ti nejhrdinštější chlapíci parodující supertajné agenty bondovek a nejen jich. Všechny vznikly v režii Philippa de Broky. , to byla ještě docela umírněná dobrodružná komedie z jihoamerického pralesa, za rok ho následoval mnohem odvážnější v němž si znuděný hrdina najme vraha sám na sebe (a pak už jen uniká). Nezapomenutelným vyvrcholením je s dvojrolí nesmělého chudinky spisovatele Françoise Merlina a nejlepšího agenta na světě Boba Saint-Clara podle scénáře Francise Vebera, Jean-Paula Rappeneaua a de Broky. Belmondo je v nich typický Francouz, který se však nedá popsat lépe, než to udělaly americké časopisy v polovině 60. let - sexy, crazy and cool hrdina nového stylu.
Jinou nepřehlédnutelnou spojnicí těch nejbláznivějších rolí s těmi nejvážnějšími je typ Belmondova sukničkáře. To, co začal Michel z , se jen občas změnilo v ironické poznámky komisařů, aby je všechny završil skutečně vyhraněný typ nenapravitelného šarmantního mizery a svůdce ve s Marií Laforêt v roli manželky a Sophií Marceau, jako milenky a falešné dcery.
Natočil i takové kousky, ve kterých ho publikum příliš nepřijalo. Příkladem je Truffautovo drama s Catherine Deneuve nebo , kde vytvořil milenecký pár s Annie Girardot, ...ačkoli právě na jejich neslučitelnosti byl děj založen. Belmondo si však s psychologií svých postav mnoho starostí nedělá, což dokazuje jeho teorie, která zní „autor tím nechtěl říct víc, než napsal“. Tím se naprosto odlišuje od mnoha umělců své doby a možná od všech současných, kteří do nejmenších detailů rozpitvávají přímo s pečlivostí filosofa podstatu své postavy. To, že mimo kameru své hrdiny naprosto opouštěl a mezi jednotlivými dramatickými záběry ještě hrál fotbal, vyprávěl vtipy nebo se věnoval přípravě svých oblíbených kanadských žertíků, bylo některými režiséry, hlavně zpočátku označováno za neprofesionální. Sotva si to mohl dovolit, Jean-Paul Belmondo ve volbě s kým spolupracovat už neexperimentoval. Točil jen s režiséry jimž věřil a oni věřili jemu.
Výrazným změnám filmů 90. let náš hrdina napůl unikl. Konečně se dostal k divadlu, které odkládal prakticky 30 let, aby až v roce 1987 s a v roce 1990 se (oba v režii Roberta Hosseina) slavil úspěchy v divadelním světě. Napůl ve změnách obstál. Film mu vynesl Césara, kterého ale odmítnul přijmout. Po této komplikované osobnosti se přesunul k dalšímu otci rodiny (, 1992), k (1995), kde hrál i jeho syn Paul a k netradiční, ale nevýrazné sci-fi odehrávající se na přelomu roku 1999/2000 Uplynulo více než čtvrt století od posledního de Brokova a Belmondova filmu, když spatřil světlo světa jejich další společný projekt - (2000), dobrodružná komedie z jihoamerického pralesa, která zůstává rozmazaným stínem za 60. a 70. léty. Rok 2000 je pro tuto chvíli poslední číslovkou v jeho filmografii, zda-li zůstane tou skutečně poslední, to zatím zůstává tajemstvím.
