Jan Pavel Filipenský

Biografia

Narodil se 8.10.1973 v Novém Městě na Moravě, jako nejstarší ze tří dětí do rodiny fyzika, později diplomata a profesorky jazyků. Má mladší sestru Marii a nejmladší ze sourozenců je bratr Vít. JF i celá jeho rodina však pochází z nedalekého srdce Vysočiny - Žďáru nad Sázavou, kde má stále nejvíce příbuzných a kam se také rád vrací nejen za příbuznými, ale i za krásami tamějšího kraje. Záhy po Janově narození se však rodina stěhuje do Brna, kde jeho rodiče a sestra žije dodnes. V Brně strávil JF jak své dětství, tak dospívání . Díky zálibě rodičů v „zeleném" okolí rodina žije v části Brna, která je tak trochu vesničkou sama pro sebe, ale přitom částí rušného velkoměsta. Městská část Brno - Jundrov rozhodně nenáleží k centru, ale přitom neleží ještě na úplném kraji města. Krom toho je ze tří stran obklíčena lesy a ze čtvrté řekou Svratkou. Pro klukovská alotria dospívajícího mladíka místo naprosto ideální. JF dodnes velmi rád vzpomíná na klukovská dobrodružství v okolních lesích a kolem řeky, kolem které se s bratrem a kamarády občas zatoulali až do krásného okolí Brněnské přehrady - po brněnsku k „Pryglu". V Brně - Jundrově také začal JF chodit na tamní Základní Školu, kde vydržel až do sedmé třídy, osmou absolvoval již „ve městě", totiž v Brně - Králově Poli, kde tehdy jeho matka vyučovala jazyky a chtěla mít svého nejstaršího pod kontrolou, k čemuž dnes JF se smíchem dodává: „marně". Během ZŠ se JF aktivně věnuje sportům: plavání, vodnímu pólu a kanoistice, tak pohybové výchově na Základní Umělecké Škole Jaroslava Kvapila, kam se později vrátí, tentokrát ke studiu literárně-dramatického oboru. Od dětství se JF aktivně zajímá o přírodu. Své první výlety do přírody absolvuje s rodiči po rodné a dodnes milované Českomoravské Vrchovině, Jeseníkách a Beskydech a na vodáckých táborech na Otavě na Šumavě získává první vodácké zkušenosti, které zúročuje dodnes. JF se taktéž odmala věnuje zoologii a chce se zoologem i stát. Nicméně jak sám říká: „V mých asi šesti letech se mne poprvé maminka zeptala, čím že bych to chtěl být až budu velký. Všiměte si, že nepoužila slovo dospělý, neboť asi tušila, že dospět se mi asi nikdy nepovede. A zase měla pravdu. Ostatně tak jako vždy maminky mívají. Ale velký jsem také odjakživa, tak vlastně nevím. Čekala zřejmě kosmonauty, „komboje", prezidenty či jiné klukovské hrdiny, ale já okamžitě odvětil, že hercem. Maminka se mne překvapeně zeptala, proč zrovna hercem a jakže jsem na to přišel. Jaké ale bylo asi její překvapení, když jsem ve své dětské upřímnosti a přímočarosti odpověděl: „abych se mohl líbat s hezkejma holkama". Skoro se to povedlo. Tedy to herectví. Jako chlapec jsem ještě zdaleka netušil, co ze mne asi vyroste za monstrum a že mi tedy milovnické role asi zůstanou navěky odepřeny." Po ZŠ se JF hlásí na Gymnázium Táborská v Brně - Židenicích, kam se také dostává a kde čtyři roky se střídavým úspěchem studuje. Jeho profesoři se vzácně shodují na tom, že rozhodně není neinteligentní, ba přímo naopak, ale jeho nechuť ke školním knihám a vůbec disciplíně a autoritám je doslova příslovečná. Během studia na gymnáziu se ještě prohlubuje jeho zájem o přírodu a zoologii. Věnuje se trampingu, kanoistice, studiu zoologie, herpetologie a historie. Jeho vysněnou další metou je Fakulta Přírodovědecká při Masarykově universitě v Brně. Jenže ouha, díky své drzosti a nedisciplinovanosti má problémy s jistou profesorkou gymnázia, která jej u maturity řádně potopí. Takže následuje reparát na podzim. Jak se říká: padající listí repetenty jistí. Ovšem absence maturitního vysvědčení u přijímacích zkoušek na universitu mu znemožní se na tuto dostat. JF k této své maturitní eskapádě říká: „Byl jsem drzej, nedisciplinovanej fakan s absolutní neúctou k autoritám, což mi zůstalo dodnes. Tahle profesorka mě štvala jak těžkej hřích a já jí to nezůstával dlužen. Jako jediná si mi dovolila dokonce napsat poznámku do třídnice, což se na gymnáziu již dávno nedělalo, a to ve znění: „svačí v mých hodinách a drze reaguje" - což byla sice obojí pravda, ale my už byli supráci čtvťáci, tedy více než trochu tolerance bylo na místě. Nicméně dodávám, že tahle baba tedy naučit dokázala. Jednou se jí ale stalo faux pass rozměru, že byla nejen schopná hledat Kilimanžáro v Jižní Americe, ale dokonce ho tam i najít, což mne neskonale popudilo. Nejdříve jsem jí to velmi decentně a korektně naznačil. ale ona mě setřela jak malýho smrada, zkusil jsem tedy jasněji formulovat svoji připomínku, ale setřela mne znovu, což mne vytočilo. Tedy jsem s razancí mně vlastní poměrně nahlas poznamenal, že když je někdo dutej jak štoudev, měl by danou věc nejdříve dostudovat a pak ji teprve učit! Baba jen zablejskla očima, ošklivě se ušklíbla a nechala mě s gustem vyhučet u matury. Tohle považuji za unfair a nekonfesní zbraň v onom věčném souboji študák vs kantor. Kdyby mi dala dlouhý referát, či použila jinou svoji zbraň na mou drzost, ok je to její právo, ale tohle bylo svinstvo. Chápu, dovolil jsem si dost, dokonce moc, ale tohle bylo s kanonem na vrabce a léčba vlastního mindráku, což následně dokázala u reparátu, kterého jsem se bál jak čert kříže. Tak dlouho mě točila na části otázky, kde věděla, že nejsem nijak silný, až mě málem dostala. Zachránila mě moje bejčí urputnost a neomalenost se kterou jsem jí opakoval již jednou řečené tolikrát, kolikrát se k onomu tématu vrátila. Ani to by nebylo dost, kdyby se mne nezastala jiná profesorka, která uštěpačně poznamenala, že to by snad stačilo, že jsem jim za těch 52 minut řekl až dost. Takže tak. Baba princmetálová, ale vzpomínám na ni bez zášti. V neposlední řadě proto, že díky jejímu vyhazovu u maturity jsem se nedostal na přírodovědu a tedy se postupně mohl začít věnovat herectví." I přes snahy zmíněné profesorky však v září roku 1992 JF úspěšně maturitu skládá. Po gymnáziu přichází několikaleté období nerozhodnosti co vlastně dále. Pokus o další vysokou školu, tentokrát Fakultu Strojní při VUT Brno nemohl dopadnout jinak než odchodem, protože matematika, fyzika a další přírodní vědy vyjma zoologie nebyly nikdy pro JF to pravé. Hlásí se k Policii České Republiky, ale nemá po vojně, takže opět nic. Zájem o policejní práci ale přetrvává a tak se JF hlásí na Policejní Akademii v Praze. Zkouší to také na Vojenskou Akademii v Brně, obor výpočetní technika. Dostal se na obě, upřednostňoval Policejní Akademii, ale vojáci byli bohužel mocnější a tak mu nezbylo než nastoupit do armády. Po šesti měsících byl z vojska ze zdravotních důvodů propuštěn. Jeho komentář ale vše staví do toho správného světla: „Byl jsem ... hmm ... slušně řečeno mladý neinformovaný hlupák, nevěděl jsem, že Třetí Fakulta Vojenské Akademie v Brně je jen zelená Fakulta Elektrotechnická, akorát s pakárnou navrch. Byl jsem moc rád, že jsem dokázal uhrát ono propuštění ze zdravotních důvodů, protože to byla jediná šance, jak nemuset zbytek roku dosloužit u řadového útvaru a nemuset uhradit jeden semestr neúspěšného studia. Dnes toho trochu lituji, protože vím, že bych se byl dostal k útvaru řidičů, kde jsem si mohl rozšířit svůj řidičský průkaz na všechny skupiny a to za výrazně menší peníze než dnes, takhle mne to stálo nekřesťanské peníze, ale zase jsem vydělal půl roku svobody a to není málo. Nikdy ale nezapomenu na situaci, když mi dával velitel školních jednotek, gumák přímo archetypální, výstupní razítko do vojenské knížky a řekl s povzdechem: „To je taková škoda, že ty jdeš do civilu, já jsem tě měl tak rád, tys byl tak dobrej voják..." Udržet tehdy bránici na uzdě a nepropuknout v huronský smích byl v té době můj nejlepší herecký výkon. Viděl mě všehovšudy tak třikrát a moje disciplinární prohřešky kolovaly kuloáry od mého prvního dne na vojně. Nebyl jsem notorický zběh a průserář, jen jsem často dával najevo, že si nenechám štípat dračky na hlavě, mazárnou ani gumárnou si na mě hned tak někdo nepřijde a že mám své prostředky jak se za svinstvo patřičně odvděčit. Ale moji přímí nadřízení, tedy velitel čety a velitel roty mě měli rádi a já je. Byli to docela fajn chlapi a rád na ně dodnes vzpomínám. Ale vzpomínky tohoto ranku patří asi do jiného povídání." Během celého tohoto nerozhodného období ale JF pečlivě navštěvuje ZUŠ Jaroslava Kvapila v Brně, obor literárnědramatický, kde se, nevěda ještě o tom, připravuje na svoji současnou dráhu. Sám o této době říká: „Do dramaťáku jsem si chodil odpočinout, přijít na jiné myšlenky a podiskutovat s naší milou „tetou Emou", naší paní profesorkou paní Emou Kučerovou. Vždycky mi říkávala: „Týhle židle si važ, na ní sedávala malá Libuška Šafránková a po ní Vašek Svoboda". Že se z toho vyvine něco dále jsem neměl tušení, ale dopadlo to tak, zvláště díky jednomu mému dnes již hereckému kolegovi. Ale o něm snad jindy. Zajímavostí je, že do stejného ročníku, ale jiné třídy téže ZUŠ a tedy k jiné profesorce chodil dnes velmi známý Jan Budař." V období po gymnáziu JF dále vydatně sportuje, věnuje se sebeobraně, bojovým uměním, dále rád trampuje a jezdí „po čundrech" a na divokou vodu, později propadá i horskému kolu. Samostatnou kapitolou v životě JF je historický šerm. Začíná se mu věnovat v roce 1993 a vydrželo mu to podnes. V roce 1996 si JF podal přihlášku na DAMU, kam se pochopitelně nedostal, jako spousta jiných, i když DAMU navštěvoval již dříve a několik jejích pedagogů jej velmi rádi viděli. JF říká: „U přijímaček jsem viděl, jak na mne dva dnes velmi známí herci a pedagogové v jednom, kteří mne znali z dřívějška, povzbudivě mrkají a jedna paní profesorka/známá herečka, proslulá svým vražedným přístupem k uchazečům se na mne dokonce usmívala! Tak jsem si říkal že snad by to mohlo ..., ale pak jsem se náhodou přichomýtl neviděn a neslyšen k rozhodovacímu procesu a zaslechl jsem, jak mně zřejmě naklonění tři herci/profesoři říkají: „dobrej, berem, ne, hodí se ..." Načež se ozval další z komise, taktéž známá osobnost české herecké scény a značně popuzeným hlasem děl: „Tak ten jo? Tak buď ten anebo já!" A bylo vymalováno! Nevím, co by se bývalo bylo dělo dál, ale já se nechal vidět a následně i slyšet: „Tak vám panstvo poníženě děkuju a aspoň sem nemusím odpoledne pro výsledky. Těšilo mě!" a uražen ve své ješitnosti nasupeně odešel." Následně, tedy v roce 1997 se JF dostává na jinou hereckou školu, Vyšší Odbornou Školu hereckou v Praze, kterou tři roky úspěšně studuje a v roce 2000 ukončuje úspěšným absolutoriem, jako jeden z mála z jeho ročníku. Na tuto školu JF vzpomíná rád i nerad, přinesla mu spoustu radostí i strastí, koneckonců asi jako každému. Posléze se na ni vrátil, ovšem ve zcela opačném gardu, tentokrát jako lektor. Studenty dva roky vyučoval šermu. Rád vzpomíná na své kolegy z ročníku, mimo jiné na Mirka Šimůnka, dnes známého herce a moderátora. Během školy JF nezanechává sportů, zdokonaluje se v jízdě na koni, ve střelbě jak z historických tak sportovních střelných zbraní a v ovládání biče, věnuje se dále divoké vodě - teď už spíše raftingu jako profesionální raftguide a dále převážně šermu pod vedením mnoha známých českých a slovenských lektorů (Josef Jurásek, Libor Olšan, Peter Koza, Roman Spáčil a Petr Nůsek) a začíná být pomaličku jasné, že šerm a akce spojené s vystupováním budou dále velikou a nedílnou součástí jeho života. Po absolutoriu se JF vydává na dráhu „umělce na volné noze", čímž je dodnes. Mezi jeho profese patří herectví, moderátorství a kaskadéřina. Příliš jej nelákají dlouhodobá divadelní angažmá, protože si nedovede představit, že by přišel o svoji svobodu rozhodování. V několika divadlech však hostoval, až na výjimky v menších rolích. Namátkou uveďme Divadlo na Fidlovačce, Městská Divadla Pražská - divadlo ABC a Divadlo Sentiment. V posledním jmenovaném si zahrál i několik větších rolí. Mnohem raději se však věnuje filmu. Těsně po škole se objevuje v tehdejším americkém blockbusteru xXx, částečně se odehrávajícím a filmovaném v ČR, po boku Vina Diesela, jako jeden z hlavní čtverky padouchů. Film byl promítán i v České Republice a získal si řadu příznivců díky velkému penzu „pražských" záběrů a také pro sérii „hlášek" v češtině, nedávající krom Čechů nikomu smysl. Jedna za všechny: situace kdy dva čeští kaskadéři v roli strážců navzájem prohodí: „Tak co, jak to jde?" „Ále stojí to za ho*no, zima jak v pr*eli!" Všude jinde na světě diváky němě přecházená, v ČR bourala smíchy kinosály. JF je především díky své nekonformní a obrovské postavě (205 cm, 165 kg) dále čas od času obsazován do menších, převážně záporných roliček rváčů, bodyguardů, strážců, muklů a Rusů, či Ukrajinců, ale občas se podaří i starostlivý kovář, či hodný obr. Je však obsazován především do koprodukčních děl filmovaných v českých a moravských luzích a hájích. Pro českou scénu až na výjimky jakoby neexistoval. Nicméně JF zatím neztrácí naději a nadále se snaží proniknout do národní kinematografie. S žertem o sobě říkává: „Jsem když ne „největší" , tedy jeden z „největších" českých herců, to by v tom byl čert, aby se jednou nezadařilo!" Během tohoto období se JF věnuje profesionálně šermu (několik angažmá jak v tuzemsku tak v zahraničí) a pouličnímu jarmarečnímu divadlu. Ke svým profesím přidává profesi fireperformera, ohnivého fakíra, chrliče ohně a strongamana. Ve všech těchto profesích se dodnes pohybuje mezi současnou špičkou oboru. Po roce 2005 se vydává hlouběji do branže eventů a eventmanageringu a pomalu ale jistě se stává organizátorem, event managerem a koordinátorem, stejně jako agentem dalších umělců, jejich impresáriem a výkonným produkčním. Dále se zabývá všemožným obchodem, nejraději obchoduje s auty a motocykly, protože jak sám říká: „Tyhle mašinky jsou mi tak nějak nejblíže, cítím jejich duši a tak se mi s nimi dobře dělá." Posléze propadá kouzlu US cars druhé poloviny 20. století. V roce 2010 však přichází v životě JF velký zlom. Seznamuje se s projektem 1. česko - slovenské školní lodě La Grace, s podivuhodným fenoménem současné doby. Proč podivuhodným fenoménem? Protože jen podivuhodnou náhodou v dnešní drsné době dravého kapitalismu mohl vzniknout projekt vpravdě socialistický, jako vystřižený z budovatelských let padesátých. Zkrátka obrovské množství lidí (původně cca 350 dobrovolníků, dnes několik tisíc lidí z klubu La Grace i mimo něj) během dvou let s neutuchajícím nadšením zrealizovalo sen: postavilo ve svém volném čase v Egyptě na březích Rudého moře repliku dvojstěžňové celodřevěné brigy, lodě původně z druhé poloviny 18. století. Tato loď dodnes brázdí vlny světových moří a oceánů a přináší radost a vědomosti o starém námořním řemesle stovkám zájemcům o plavbu - námořním kadetům. JF se ze všech sil a podle svých možností snaží LG pomáhat a je členem úzkého realizačního teamu okolo lodi, na které udělal v roce 2011 své druhé námořnické krůčky (první se udály roku 1997 na lodi Black Moon u Elby). Díky několika plavbám na této lodi (Karibik a Středozemní moře) a jeho dlouhodobé herecké stáži v Kataru se do popředí zájmů JF dostává cestování a expedice. V dnešní době je JF stále hercem, moderátorem a kaskadérem na volné noze, rád přijímá nejen nabídky k hostování v divadlech, k účinkování ve filmech a reklamách, ale i ve studentských filmech. Dále se naplno věnuje eventové a umělecké branži ať již jako umělec (pouliční jarmareční herec, či fireperformer, ohnivý fakír, chrlič ohně, strongman a bičař), tak ve výkonně - produkční složce (organizátor, event manager a koordinátor, agent a impresário dalších umělců). V neposlední řadě nezapomíná čile obchodovat. Jak sám říkává: „devatero řemesel - desátá bída, ale jísti je třeba". Jeho největší touhou ale stále zůstává herectví a moderátorství. Za své vzory pokládá pány Wericha, Menšíka a Kopeckého, z moderátorů pak Marka Ebena. JF o sobě rád říkává: „Su renesanční člověk barokních tvarů a je na mně vidět, že nejsu línej se dobře najest. Su, řečeno s panem Werichem, vysoké a štíhlé jako smrk, akorát ten smrk by musel bejt tak trochu jako dub. Skoro nepiju (ale dobré červené či dobrou vodku si občas dám), skoro nekouřím, s drogami si taktéž netykám, ale dvě nectnosti mám a obě začínají na Ž - žrádlo a ženský! Pivo není alkohol, ale tekutý chléb, takže spadá pod „žrádlo" ". Ač původem z Vysočiny a dnes dlouhodobě žijící v Praze, je velikým brněnským lokálpatriotem, milovníkem a propagátorem brněnského „hantecu" (rád říkává: „já su z Prahy"). Je hrdý na to, že směl jako kluk nazývat Frantu Kocourka, brněnského bohéma, siláka a šoumena svým kamarádem a rád na něj vzpomíná a jeho heslo „furt ve střehu" přejal za vlastní. Dále o sobě dodává, že je obdivovatelem veškeré, tedy především ... ehm ... tedy také ženské krásy. Má rád „všechny ty chlapské hlouposti" jako jsou auta, motorky, lodě, letadla, zbraně atd ... . Miluje přírodu a rád se do ní vrací. Říká o sobě, že je občas až protivně důsledný a až na zabití urputný. Taktéž dodává :"Z dětství mi zůstal drzej smrad s nevymáchanou hubou, který nemá moc respektu před nikým a ničím, mnohdy ke své škodě. Dále pak „lidový vypravěč", fabulátor a tlama plechová s vysokým koeficientem kecavosti." Má rád upřímnost, přímočarost a dobré způsoby. Nesnáší kličky, podrazy, zbabělost, nechlapství, nedůslednost a neochotu nést důsledky svých rozhodnutí. Mezi jeho nesplnitelné sny patří procestovat všechny ostrovy světa, pilotovat letadla (ideálně stíhačky z 2. SV) a skákat padákem. Říkává : "Nejsou na světě prachy, který bych nedokázal utratit, protože jsou na světě miliony dětí, které se nevinně narodily do strašného života - těm je třeba pomoci, protože děti jsou budoucnost lidstva. Za ty bych tyhle prachy utratil. Milerád a všechny!" JF je doposud svobodný, jak sám říká „pokud vím, tak bezdětný", ale již několik let je ve vážném vztahu s dámou kupodivu mimo obor a mezi jeho nejbližšími přáteli se říká, že jeho svoboda již nebude mít dlouhého trvání. Na toto tvrzení se JF však pouze lišácky usmívá. Nechme se tedy i my překvapit, co nám tento sympatický obr do budoucna přichystá.