Biografia
Harriet Andersson, jedna z neodmyslitelných tváří filmů Ingmara Bergmana, se narodila ve Stockholmu 14. února 1932. Zde také navštěvovala divadelní školu Calleho Fygarea a již ve svých sedmnácti letech působila ve stockholmském Oscarsově divadle, kde vystupovala v hudebních revue, operetách a muzikálech jako taneční sboristka. V téže době se začala objevovat i v malých roličkách nenáročných komediálních filmů Schamyla Baumana a dalších režisérů. Nezpochybnitelným zlomem v její počínající kariéře však bylo až setkání s Ingmarem Bergmanem, ke kterému došlo počátkem padesátých let v Malmö. V roce 1952 jí slavný režisér napsal podle románové předlohy P. A. Fogelströma přímo na tělo hlavní roli temperamentní dívky ve filmu LÉTO S MONIKOU. Tento snímek, v němž se mimochodem hlavní postava objevila po vzoru Hedy Lamarr z Extáze na chvíli nahá, zaznamenal u diváků velký úspěch a pro Harriet představoval skutečný vstup do světa kinematografie. „Bylo poučné představit takový originální talent, jakým je Harriet Andersson, a sledovat, jak si počíná před kamerou... Harriet Andersson je jedním z filmových géniů,“ napsal o svém objevu Bergman.
Setkání se slavným režisérem přerostlo v romantický vztah, který sice neměl dlouhého trvání, ale jeho ukončení nenarušilo jejich vřelé přátelství a následnou spolupráci – natočila s ním celkem deset filmů. V roce 1954 Bergman angažoval Harriet ve svém divadle v Malmö, kde mj. zazářila v roli Hedviky v Ibsenově dramatu Divoká kachna. V divadle měla úspěch, jak dokládá stručný přehled jejího účinkování na jevištích významných švédských divadel - V roce 1956 účinkovala na prknech Intiman Theatre ve Stockholmu a v letech 1959-1961 v Městském divadle v Hälsinborgu, kde mj. ztvárnila Ofélii v Shakespearově Hamletovi, či mladou dívku v Potrestané lásce francouzského dramatika Jeana Anouilha. V osmdesátých letech pak pravidelně vystupovala na jevišti Kungliga Dramatiska Teatern ve Stockholmu.
Velmi brzy navázala i na svůj první filmový úspěch, když ještě v roce 1953 skvělým způsobem zahrála krasojezdkyni Annu v Bergmanově VEČERU KEJKLÍŘŮ. Následovala série vynikajících filmů, v nichž diváky okouzlovala nejen svým půvabem, ale též talentem, přesvědčivostí a schopností zahrát ty nejsložitější charaktery. Přesto nepatřila mezi herečky, které byly často obsazovány do významnějších rolí – i Bergman dával v tomto přednost Liv Ullman a Ingrid Thulin. V roce 1954 se Harriet objevila v LEKCÍCH V LÁSCE, o rok později ztvárnila mladou marnivou služebnou Petru v ÚSMĚVECH LETNÍ NOCI a v roce 1956 naivní dvacetiletou modelku Doris ve filmu SNY ŽEN. V následující dekádě zazářila po boku Maxe von Sydowa brilantním provedením schizofreničky Karin v psychologickém dramatu JAKO V ZRCADLE (1961), oceněném mj. Americkou filmovou akademií. Mezi její nejlepší role bezesporu patří umírající Agnes v trýznivém snímku o vztahu tří sester ŠEPOTY A VÝKŘIKY (1972), za kterou obdržela v roce 1974 Donatellova Davida. V roce 1982 byla u toho, když se Bergman svou rodinnou freskou FANNY A ALEXANDER loučil se světem velkého filmu. V tomto oscarovém snímku si zahrála menší roli přísné služky Justiny.
Ačkoli si Harriet Andersson diváci pamatují především jako herečku Ingmara Bergmana, hrála celou řadu pozoruhodných rolí i ve filmech jiných režisérů. V roce 1964 ji Jörn Donner, kterého si dva roky předtím vzala za manžela, obsadil v milostném snímku MILOVAT do role mladé vdovy Louisy, která teprve po smrti svého muže poznává, co je pravá láska. Za tuto roli obdržela na MFF v Benátkách Volpiho pohár. Harriet byla svým manželem obsazována do hlavních rolí častěji než jinými režiséry – EN SÖNDAG I SEPTEMBER (1963), TÄÄLLÄ ALKAA SEIKKAILU (1965), TVÄRBALK (1967), ANNA (1970). Za pozornost stojí i její účinkování v komedii MLADÉ ŽENY (1968) režisérky Mai Zetterling, v níž po boku Bibi Andersson a Gunnel Lindblom ztvárnila citově nevázanou a cynickou svobodnou matku Marianne, která se se svými přítelkyněmi vzbouří proti nadvládě mužů. Za roli rozvedené matky Moniky Larssonové v psychologické studii režiséra Björkmana BÍLÁ STĚNA získala v roce 1975 na MFF v Moskvě ocenění pro nejlepší herečku. Narozdíl od Liv Ullman, Bibi Andersson nebo třeba Erlanda Josephsona Harriet neměla mnoho příležitostí k účinkování v zahraničních filmech. Anglicky mluveným debutem byl film Sidneyho Lumeta SMRTELNÝ PŘÍPAD (1966), ukázala se též v malé roli historického filmu BOJ O ŘÍM I, II (1968, 1969).Z pozdější doby vyčnívá především její účinkování v minimalistickém dramatu kontroverzního režiséra Larse von Triera DOGVILLE (2003).
Harriet Andersson se od většiny švédských hereček odlišuje krásnými tmavými vlasy, přesto často hrála úlohu nenápadné ženy, která je však smyslná, nezávislá, s velkým erotickým nábojem. Její herecký rejstřík se rozpínal od naivních prostých dívek až po šílené vizionářky „Je to vzácně silná, ale zranitelná žena, jejíž nadání hraničí s genialitou. Má přímý a smyslný vztah ke kameře a navíc suverénní techniku, přechází bleskurychle z nejsilnějšího vcítění do střízlivého registrování či naopak. Její humor je drsný, ale nikdy cynický. Je to milý člověk...,“ charakterizoval ji ve svých pamětech Ingmar Bergman.
