Biografia
Franciszek Pieczka pochází ze slezské hornické rodiny a než se stal herecem, sám pracoval na šachtě v Chořově. Přerušil později studia na gliwické polytechnice a “přestoupil“ na školu herectví. V roce 1954 dokončil ve Varšavě státní hereckou akademii (Państwowa Wyższa Szkoła Teatralna); tehdy také debutoval ve Wajdově psychologickém válečném dramatu NEZVANÍ HOSTÉ (1954), kde si zahrál německého strážce a v roce 1955 obdržel “Medaili Desetiletí“. Na divadle začínal v Jelení Hoře (Jelenia Góra), později v Krakově (divadla Stary teatr a nowohucký Teatr ludowy), kde v roce 1960 získal cenu města a Krakova v roce 1970 se přesunul do Varšavy, kde je jeho kariéra od roku 1974 spjata s divadlem Teatr Powszechny, ve kterém jsme ho také mohli vidět například v představení "Żelazna konstrukcja" (Železná konstrukce).
Proslavil se však zejména filmovými rolemi: obrovskou popularitu si získal jako Gustlik Jeleń z televizního seriálu "Čtyři z tanku a pes“ (1966-71). Od polského ministra národní obrany za něj v roce 1967 spolu s ostatními herci obdržel ocenění I. stupně. V roce 1967 si zahrál Matouše v Leszczyńského ŽIVOT MATOUŠŮV (1967), za kterého získal rok poté zase cenu na festivale v Chicagu, Stříbrného Huga (1968). Hrál mimojiné v Hasově fantasy dramatu RUKOPIS NALEZENÝ V ZARAGOZE (1965), v Kutzově PERLA V KORUNĚ (1972), účastnil se filmových adaptací několika polských děl, patří sem Wajdovy snímky VESELKA (1973) a ZEMĚ ZASLÍBENÁ (1975) nebo Hoffmanova adaptace Sienkiewicze, POTOPA (1974). V roce 1974 získal “Zlatý kříž zásluh“, role v Kieślowského dramatu JIZVA (1976) mu vynesla hlavní cenu na polském filmovém festivale. V roce 1980 získal v Polsku titul podobný československému “zasloužilému umělci“ a v roce 1984 například ocenění časopisu “Ekran“, Zlatá obrazovka.
Začátkem 90. let začal spolupracovat s Janem Kolskim, kterého zná od jeho devíti let a role Janka Vodnáře ve stejnojmenném Kolského filmu, JANEK VODNÁŘ (1993), vynesla Pieczkovi v roce 1993 Zlatého lva pro “nejlepšího herce v hlavní roli“ na Polském filmovém festivalu v Gdyni i ceny z festivalů ve Svetlogorsku (Mezinárodní festival filmů z pobaltských zemí 1994) a Moskvě (Mezinárodní festival slovanských a pravoslavných filmů 1995). V roce 1994 se zhostil role ukrajinského otce Olgy (Ivana Chýlková) v Šteindlerově komedii podle knihy (a scénáře) Haliny Pawlowské DÍKY ZA KAŽDÉ NOVÉ RÁNO. Za hlavní roli byl Pieczka tentokrát nominován na Českého lva pro “nejlepšího herce“ (1995).
Franciszek Pieczka, který má na svém kontě minimálně 100 filmů (řadu v Německu), se v roce 1998 v žebříčku časopisu "Polityka" pro sto největších polských herců 20. století umístil na 10. místě. V březnu 2000 v Aleji hvězd v Lodži odhalili hvězdu také Pieczkovi a v roce 2001, během festivalu v Międzyzdrojích, otiskl svoje dlaně na Promenádě hvězd. O rok později si v ne příliš dobře přijaté Kawalerowiczově adaptaci románu QUO VADIS (2002) zahrál sv. Petra. Pieczka, který v lednu 2008 oslavil už své osmdesátiny, tvrdí, že je samotářem a že kolem svojí osoby nemá rád hemžení. "Nejraději pobývám doma. V ústraní získávám ostřejší a klidnější úsudek o světě“, jak uvedl v jedom rozhovoru. Pieczka tvoří postavy plné vtipu, poezie a filozofického půvabu. Vynikající polský režisér Kazimierz Kutz o něm ve své filmové abecedě "Klapsy i ścinki“ napsal: "Zešedivěl, ale do krásy (...), klidně může přijmout roli Pánaboha".
