Biografia
I když se ve svých začátcích britská herečka Charlotte Rampling před kamerou objevovala spíše jen zřídka, již v mládí se zařadila mezi výrazné herecké osobnosti celoevropského významu. Dnes má na svém kontě řadu prestižních filmových cen z různých zemí a nutno dodat, že v posledních letech točí častěji než kdykoliv předtím. Narodila se v malé vesnici Sturmer na jižním pobřeží Anglie, jejím otcem byl Godfrey Lionel Rampling (1909-2009), kdysi úspěšný sportovec a olympijský vítěz v běhu z roku 1936, později vysoký důstojník v armádě, v hodnosti plukovníka sloužil po druhé světové válce v řadách NATO.
Podle otcova aktuálního působiště vyrůstala Charlotte Rampling v Británii, Francii a také na Gibraltaru, otec ji i sestru Sarah vychovával v přísně vojenském duchu. Charlotte studovala v Británii, ale také na dívčí akademii ve francouzském Fontainebleau, absolvovala i obchodní kurz. Počátkem šedesátých let začala pracovat v reklamní agentuře, brzy se ale prosadila v modelingu a odtud již nebylo daleko k účinkování na jevišti a před kamerou. Ve filmu debutovala menší rolí vodní lyžařky v Lesterově komedii FORTEL A JAK HO ZÍSKAT (The Knack... and How to Get It, 1965), souběžně začala hrát v londýnském divadle Royal Court Theatre.
Širší pozornost jí vynesla postava houslistky Meredith ve filmu DÍVKA GEORGY (Georgy Girl, 1966), díky znalosti několika jazyků ji brzy začali oslovovat i filmaři z jiných zemí. Slavný italský režisér Luchino Visconti ji například obsadil do svého filmu SOUMRAK BOHŮ (La caduta degli dei, 1968). Tady se poprvé setkala s Dirkem Bogardem, s nímž později vytvořila pár opět v italském filmu zasazeném do druhé světové války NOČNÍ VRÁTNÝ (Il portiere di notte, 1973). Mezitím přišly první nabídky k filmování i z Francie, koncem šedesátých let začala často vystupovat i v britských televizních seriálech. Mezitím do jejího soukromí krutě zasáhl rok 1967, kdy po narození mrtvého dítěte spáchala sebevraždu její starší sestra Sarah. Krátce nato její matka Anne Isabelle prodělala mrtvici a až do její smrti v roce 2001 před ní rodina tajila skutečnou příčinu úmrtí Sarah.
Charlotte Rampling vyzrála ve všestrannou herečku a dokázala ztvárnit naprosto odlišné charaktery, především ale zužitkovala svou chladnou krásu s nepřístupným obličejem a často byla obsazována do postav odměřených osudových žen. Nevyhýbala se ani historickým kostýmům, hrála například v italském životopisném filmu GIORDANO BRUNO (1973), v britském historickém filmu JINDŘICH VIII. A JEHO ŠEST ŽEN (Henry VIII and His Six Wives, 1972) ztvárnila královnu Annu Boleynovou. Kromě evropských kinematografií se uplatnila i v hollywoodské produkci, hlavní ženský part odehrála například v detektivním příběhu SBOHEM BUĎ, LÁSKO MÁ (Farewell, My Love, 1975), jako zaměstnankyni aquacentra Rachel jsme ji mohli vidět v dramatu ORKA ZABIJÁK (Orca, 1977), později ji oslovil i Woody Allen (VZPOMÍNKY NA HVĚZDNÝ PRACH - Stardust Memories, 1980).
Ve svém soukromí se Charlotte Rampling od mládí věnovala fotografování a malování (zdatnou malířkou byla ostatně i její matka), její umělecké zájmy se promítly i do soukromého života; jejím prvním manželem byl v letech 1972-1976 Bryan Southcombe (1937-2007), sochař, herec a také spisovatel. Jejich syn Barnaby Southcombe (*1972) dnes pracuje jako televizní režisér. Jejich domácnost s nimi ovšem sdílel také model Randall Laurence a život ve třech v 70. letech zaměstnával britská bulvární média. Po rozvodu se Southcombem se Charlotte Rampling v roce 1978 podruhé provdala za francouzského hudebního skladatele Jeana-Michela Jarre (*1948), s nímž má syna Davida (*1977). Potkali se na festivalu v Cannes a jejich manželství vydrželo dvacet let (rozvedli se v roce 1998).
Jestliže Charlotte Rampling nastřádala na své konto početnou filmografii mezinárodně oceněných snímků, sama se k prestižní trofeji přiblížila až s francouzským filmem UMŘÍT SE DÁ JEN DVAKRÁT (On ne meurt que 2 fois, 1985) režiséra Jacquese Deraye, za nějž byla nominována na Cézara. Kromě častějšího účinkování ve francouzských filmech té doby (AŤ ŽIJE ŽIVOT - Viva la vie, 1984) znovu hrála i v Americe a po boku Paula Newmana stála například v dramatu ROZSUDEK (The Verdict, 1982). Nutno nicméně přiznat, že v 80. a 90. letech hrála ve filmu jen výjimečně, častěji začala točit až po roce 2000 a dodnes hraje v několika filmech ročně.
Opětovné nominace na francouzského Cézara jí vynesla účast ve filmech POD PÍSKEM (Sous le sable, 2000), BAZÉN (Swimming Pool, 2003) a LUMÍK (Lemming, 2005). Zvláště filmu BAZÉN (Swimming Pool, 2003) si osobně Charlotte Rampling osobně cení. Teprve tady po smrti své matky byla ochotna přijmout jméno filmové postavy Sarah, i když ji to stále připomínalo dávno zesnulou starší sestru. Mezitím již v roce 2001 získala čestného Cézara za celoživotní přínos francouzské kinematografii. Ceny za celoživotní dílo ostatně dostává v posledních letech i v dalších zemích, jako čestný host se zúčastňuje mezinárodních filmových festivalů, nadále ale stále aktivně pracuje. Připomeňme například hlavní ženskou roli Ljubovny Raněvské v řecké adaptaci slavné Čechovovy divadelní předlohy VIŠŇOVÝ SAD (The Cherry Orchard, 1999), jako Lady Spencerovou a matku titulní hrdinky jsme ji mohli vidět také v historickém filmu VÉVODKYNĚ (The Duchess, 2008). Několikrát ji ke spolupráci přizvali i filmaři ze severských evropských zemí, nadále ale hraje především v britských a amerických filmech (NEOPOUŠTĚJ MĚ - Never Let Me Go, 2010).
V současnosti (2012) má Charlotte Rampling za sebou bezmála osmdesát filmových rolí; sama říká, že její prioritou nebylo bavit diváky, spíše si vždy vybírala náročné postavy a herecké úkoly, které ji nutily k výrazným uměleckým výkonům. To ostatně dokládá i její filmografie, v níž najdeme jen málo diváckých trháků, ale řadu hodnotných filmů různých žánrů. I když přes pokročilý věk zůstává vyhledávanou filmovou herečkou, stále častěji se stahuje do soukromí, v němž se opět věnuje svým uměleckým zájmům. Jejím současným životním partnerem je Francouz Jean-Noël Tassez (*1956), bývalý novinář a nyní mediální podnikatel; žijí spolu již od Charlottina rozvodu s Jeanem-Michelem Jarre v roce 1998.
