Anthony Marciona

Biografia

  Jeho podivná povaha se formovala v pekařské rodině ve velšském Port Talbot. Velice blízký si byl především s pokrokovým dědečkem, který Anthonymu z nějakého důvodu říkal George (otec mu pro změnu říkal Charlie). Tento Anthonyho dědeček z matčiny strany vybudoval pekařství, poté co jeho otec propil veškerý rodinný majetek. Dědeček byl muž se silnou vůlí, volnomyšlenkář a vegetarián. Anthonyho matka Muriel se však provdala za věčně rozčíleného násilníka, s nímž měla jediného syna Philipa Anthonyho Hopkinse (narodil se posledního prosincového dne roku 1937), který si také odnesl něco z otcovy povahy. Anthony byl jako dítě velice asociální a trávil všechen čas v bytě nad pekařstvím. Kreslil nebo hrál na piáno, jen aby si nemusel hrát s ostatními dětmi, které ho nazývaly Šíleným Hopkinsem. Během prázdnin chodil aspoň dvakrát týdně do kina na Bogarta a béčkové filmy.   Navíc měl jako dyslektik obrovské potíže ve škole, přestože jich vystřídal hned několik. Rodiče jej nakonec poslali do internátu, ale jeho samotářství se ještě více utvrdilo. Jako vedlejší produkt se tam také formovala Anthonyho ctižádostivost. Zatoužil po tom být slavný (nejdřív uvažoval o kariéře pianisty, ale jeho velký talent přece jen nebyl tak velký) a právě v té chvíli, kdy nevěděl co si se sebou počít, rozhodl se, že se pokusí o kariéru herce. Rodiče s ním ani v nejmenším nesouhlasili, ale v jeho snu jej ujistil příklad jiného Welšana - Richarda Burtona, který se coby hollywoodská hvězda právě vracel domů do Walesu. Burtonova sestra žila nedaleko Hopkinsových a malý Anthony si k ní mohl zajít pro hercův autogram. Proč by tedy nemohl opustit malé město a stát se velkým hercem stejně jako Burton?     Náhoda ho přivedla k malé divadelní skupině v jeho městě a v osmnácti získal stipendium na Velšské univerzitě hudby a dramatu. Následovaly dva roky vojenské služby a po ní profesionální debut na jevišti v Palace Theatre v Swansea. Zanedlouho se mu podařilo dostat na Královskou akademii dramatického umění v Londýně a v roce 1966 dostal angažmá v londýnském Národním divadle u sira Laurence Oliviera. Sedmadvacetiletý Hopkins byl arogantní, zlostný a talentovaný. Ve své upřímnosti se svého šéfa Oliviera údajně zeptal, koho by měl v divadle svést, aby dostal velkou roli. Rozhodně si tím nepomohl, ale v roce 1967 mu štěstí přálo. Herec, hrající hlavní postavu ve Strindbergově Dance of Death skončil v nemocnici s apendixem a jediný, kdo ho skvěle zastoupil, byl Hopkins.   Ve stejné době debutoval ve filmu a hned ve třetím snímku (, 1968) hrál po boku Katherine Hepburn jako Eleonory Akvitánské a Petera O´Toolea jako krále Jindřicha II. Sám dostal roli jejich syna Richarda Lví Srdce. Tehdy se oženil s herečkou Petronellou Barker, s níž má jedinou dceru Abigail. Ctižádostivý, ale nejistý a méněcenný mladý herec se však dal mimo jiné na dráhu alkoholika, díky čemuž ztratil mnoho přátel, ženu i dceru s níž se řadu let nestýkal (po letech se Abigail objevila v několika filmech, kde její otec hrál). Nespokojený byl i v Národním divadle, kde každého nesnášel a začal se tehdy  více věnovat filmu (především televiznímu).   Jeho první hlavní role v akčním thrilleru byl John Avery (), Caludiuse si zahrál v , dokonce Dantona ve stejnojmenném filmu a objevil se v televizní verzi Tolstojovy . Další velkou akční roli utajeného vojáka dostal ve . V roce 1972 došlo k důležitému setkání Hopkinse s režijně debutujícím Richardem Attenboroughem, který s ním v budoucnu natočil celou řadu dalších důležitých filmů. Jejich prvním společným filmem byl , historický epický příběh se třemi oscarovými nominacemi, který sleduje mladého Winstona Churchilla v Sudánu a Jižní Africe.   Ve skutečnosti byl Hopkins na počátku sedmdesátých let na samém dně. Jeho alkoholová závislost se dál neslučovala se schopností pracovat, což se projevilo když nezvládl zkoušky Macbetha v Národním divadle. „Alkohol byl mým největším prokletím. Patnáct let jsem se denně opíjel do němoty. Miloval jsem tequilu, díky níž jsem měl fantastické halucinace. Pití mi zpočátku pomáhalo čelit depresím, ale pak mě do nich vrhlo zpět a bylo to ještě mnohem horší. Nikdy jsem nikomu nedovolil, aby se ke mě přiblížil a uvnitř jsem cítil prázdnotu. Trvalo dlouho, než jsem konečně pochopil, že už v tom nemůžu dál pokračovat.“ Ve stejném roce se oženil s Jennifer Lynton, sekretářkou produkce, kterou poznal, když jej měla doprovodit na letiště. O dva roky později a stále po jejím boku vyhrál svoji osobní bitvu se závislostí. 29. prosince 1975 přistál v Arizoně a začal nový život. Nejdřív netušil co bude dělat, ale dnes už víme, že dokázal využít příležitost následovat svůj vzor Richarda Burtona.     Na svoji profesi Hopkins nahlíží s jistou skepsí a považuje ji především za řemeslo. Dnešní člen oborové rady Královské akademie dramatických umění v Londýně a člen Královské shakespearovské společnosti rozhodně nelpí na tradičních hodnotách a klidně říká „koho ještě dneska zajímá Shakespeare? Jistě, je to dobrá literatura, ale není to žádné svaté písmo.“ Amerika a Oscar byli jeho snem, ačkoli na něj Hollywood rozhodně nečekal s otevřenou náručí. Největší role dostával dál od původem britských režisérů. S Richardem Lesterem natočil a s Richardem Attenboroughem hned několik filmů ( později). Mezi množstvím filmů z této doby existují také méně úspěšné tituly jako (1979), drama (1978) nebo (1980), v níž si coby profesor udělá milenku ze své studentky (Bo Derek) a je rozpačitý, když si jeho žena (Shirley MacLaine) pořídí také milence. Kritika s ním byla spokojená, přesto zůstával v pozadí, zatímco velké role získávali Dustin Hoffman, Robert De Niro nebo Jack Nicholson.   Po asi deseti letech ve Spojených státech a ztvárnění množství rolí, přičemž v každé z nich zanechal obrovský otisk své individuality, byl Hopkins vyčerpaný se vrátil do Anglie. Navíc tu pobývala jeho žena, která si nikdy neoblíbila Spojené státy. Nicméně na role neměl dál štěstí ani doma. Relativně nejvýraznějšími ještě byli Dr. Frederick Treves ve (1980) Davida Lynche, hrbáč Quasimodo v televizním (1982) a kapitán v (1984). Zahrál si také Adolfa Hitlera v televizním válečném dramatu o posledních dnech Říše (, 1981), což spustilo řadu dalších filmů, které se pojí s tématiku druhé světové války: (1985), v němž byl pro změnu uprchlíkem z tábora smrti, který se v okupované Paříži zamiluje do Lesley-Anne Down (stejně jako ve Zvoníku ), (1985) , kde byl italským aristokratem, který je příbuzný s Mussolinim, (1988), v němž se opět vrací do prostředí okupované Francie, (1993), kde ztvárnil roli dokonalého majordoma, který sleduje jak jeho pán sympatizuje s Hitlerovými plány.   V polovině osmdesátých let se také vrátil na jeviště Národního divadla v inscenacích Král Lear, Pravda nebo Anthony and Kleopatra a v nečekaném filmovém milostném příběhu o nenaplněné lásce britského obchodníka s excentrickou newyorskou spisovatelkou . Devadesátá léta přivedla Anthonyho Hopkinse zpátky do USA, kde po průměrném kriminálním thrilleru s Mimi Rogers a Mickey Rourkem (, 1990) ztvárnil svoji nejslavnější roli – Hannibala Lectera, bývalého vynikajícího psychiatra, odsouzeného na doživotí za sérii brutálních vražd a kanibalismus (). Film mu přinesl Oscara a Hopkins je na tuto svoji životní roli také nejvíce hrdý. O pár let později se k ní vrátil ve filmech (2001) a (2002). V roce 1991 byl úspěch Hannibala Lectera něco natolik obdivovaného a oslavovaného, že se rok na to rozhodl přijmout maximálně odlišnou roli - profesora Van Helsinga v poetickém zpracování . Třiapadesátiletý Hopkis byl najednou známý a uznávaný herec, kterému dokonce svěřili nadabování legendárního Tony Curtise, v okamžiku, kdy měl být restaurován (1960) Stanleyho Kubricka a záběrům chyběla zvuková stopa.     V devadesátých letech byl nominován na Oscara za filmy (1993), (1995), (1997) a komerční úspěchy měli také romanticky laděné tituly a akční drama , během nějž herec spadl do řeky a docela dlouho se z úrazu léčil. V roce 1996 si vyzkoušel, jaké to je režírovat sám sebe v adaptaci Čechovova Strýčka Váni s titulem . Dnešní Anthony Hopkins už dostává jen pořádné role (ačkoli stále ve filmech různorodé kvality), ať už je to Picasso (, 1996), Titus Andronicus (, 1999), profesor matematiky s revoluční teorií v šuplíku (, 2005) nebo skutečná postava Burt Munro, který zasvětil život rychlostnímu rekordu (, 2005). Zvláště poslední dva zmíněné filmy se těší značnému úspěchu, což však už není jevem tak důležitým, jako tomu bývá u začínajících herců. Dá se totiž říct, že Anthony Hopkins dosáhl u diváků takové míry uznání, že dnes už může hrát prakticky v jakémkoliv filmu a stejně bude téměř nekriticky obdivován.   Na vlnách úspěchů se ubírala nejen Hopkinsova kariéra, ale i soukromý život. Svou druhou manželku Jennifer, která s ním přečkala těžké časy, několikrát opustil a po třiceti letech se s ní definitivně rozvedl. Do půl roku se oženil s podstatně mladší Američankou Stellou Arroyave (tenkrát bylo hezké obchodnici se starožitnostmi 46 a Hopkinsovi 66 let), s níž je už čtyři roky. Nicméně jen na konci devadesátých let stihl krátký vztah s Joyce Ingalls a zasnoubit se s Francine Kay ještě před tím, než se stačil rozvést.   Muž, který si rád nechává říkat Tony, byl před léty povýšen do šlechtického stavu, ale dnes jej doma v Británii rozhodně neuctívají. V roce 2000 se vzdal britského občanství (rytířský titul si ponechal) a stal se Američanem. Hopkins se nikdy netajil svou touhou žít v Americe, říká k tomu: „Amerika ke mě byla velice štědrá a mám jí co vracet. Britové mě za to, že jsem přijal americké občanství nazývají zrádcem, což mi připadá přece jen trochu přepjaté. Nevšiml jsem si, že bychom byli ve válce. Já ostatně nejsem typický Brit – nepiji čaj, ale kávu.“ Nositel čestného doktorátu z Univerzity of Wales – a to už od roku 1988, se dnes příležitostně věnuje výuce dramatu na Ruskins School of Acting v kalifornské Santa Monice.   Dnešní Anthony Hopkins žije v krásném domě na Pacific Drive v Los Angeles, v zahradním hudebním studiu hraje na klavír a komponuje a ve volném čase si plní sen anonymně projet Spojené státy ve svém autě. Také si vybírá jen takové role, u nichž tuší, že je dokáže zahrát podle své vlastní představy.