Biografia
Členka velké a známé umělecko-herecké dynastie Vertinských. Anastasija Alexandrovna Vertinskaja se narodila jako mladší ze dvou dětí povšechně umělecky nadaného páru, herci, chansonierovi, skladateli a jednomu ze zakladatelů žánru autorských písní Alexandru Nikolajeviči Vertinskému a herečce a malířce Lidiji Vladimirovně Vertinské. Anastasija se narodila v Moskvě, kam se její rodina přestěhovala z Číny, kde strávila dětství Anastasiina matka. Anastasiina starší sestra, Marianna, je rovněž herečkou. Rodiče se snažili poskytnout svým dcerám co nejlepší vzdělání, rozvíjet jejich hudební talent a nechat je naučit cizí jazyky.
Anastasija debutovala ve filmu ještě jako školačka a to v hlavní roli Assol ve filmu Alexandra Ptuška NACHOVÉ PLACHTY (1961). V tomto filmu podle předlohy Alexandra Grina byl jejím hereckým partnerem Vasilij Lanovoj. S tímto hercem se setkala i v dalších filmech, a to ve velkofilmu VOJNA A MÍR (1965) a ve filmu ANNA KARENINA (1967). Postava Assol však nemluví hlasem mladé herečky, svůj hlas jí propůjčila herečka Nina Guljajeva. Sama Anastasija na svou první roli nevzpomíná příliš ochotně kvůli nejistotě, kterou cítila před kamerou. Nevěděla, jak se má pohybovat, jak mluvit a svou Assol kvůli tomu vlastně neměla ráda. Po Nachových plachtách její popularita vzrostla hned další rolí, a to postavou Gutiere ve filmu ČLOVĚK OBOJŽIVELNÍK(1961) podle stejnojmenné knihy Alexandra Běljajeva.
V roce 1962, ve věku pouhých osmnácti let, byla přijata do souboru Moskevského dramatického Puškinova divadla. Už dávno se hřála na výsluní oblíbenosti diváků, když došlo k jejímu setkání s Princem dánským, Innokentijem Smoktunovským; Anastasija jako osmnáctiletá, neprofesionální herečka byla režisérem Konzincevem obsazena do role Ofélie v jednom z nejznámějších Shakespearových dramat. Sám režisér o jejím herectví nemluvil příliš pochvalně, vyjádřil se tak, že v jejím zjevu bylo všechno dokonalé, ale její postava neměla skutečnou duši. Anastasija sama si až po této roli uvědomila, že se chce stát herečkou.
Po roli Ofélie se z Anastasie stala jedna z nejžádanějších hereček. Budoucí studentku Divadelního učiliště B. V. Ščukina (studium ukončila v roce 1967) byla Segrejem Bondarčukem obsazena do role Lízy Bolkonské ve filmové epopeji VOJNA A MÍR (1965). Režisér pojal její postavu nečekaně a směle jako tragickou oběť osudu.
V roce 1966 se Anastasija provdala za Nikitu Sergejeviče Michalkova, jejich manželství trvalo pouze čtyři roky; hlavním důvodem byla jejich odlišná představa o manželství. Michalkov byl přesvědčen, že manželka má sedět doma, starat se o děti a domácnost. Anastasija v manželství neviděla důvod vzdát se úspěšně se rozvíjející kariéry. Přes to, že spolu dvojice má syna Stěpana, skončilo tak manželství rozvodem. Anastasija se posléze vdala ještě jednou, za pěvce Alexandra Gradského, toto manželství však mělo stejný průběh a rovněž skončilo rozchodem manželů. Potřetí už se Anastasija neprovdala.
Prakticky okamžitě po natočení Vojny a míru byla obsazena do jedné z hlavních rolí při natáčení další Tolstého klasiky, a to do role Kitty Ščerbacké ve filmu Anna Karenina. Od roku 1968 působila jako herečka ve všech hlavních moskevských divadlech, tedy v Puškinově divadle, v Divadle Jevgenije Vachtangova, „Sovremenik“ při MCHAT. Mezi jejími divadelními rolemi byly například Nina Zarečná v Čechovově Rackovi, Jelena Andrejevna ve Strýčku Váňovi, Líza v Tolstého Živé mrtvole a řada dalších. Na obrazovkách i divadelních prknech tak Anastasija ztvárňovala postavy literárních hrdinek v různých žánrech, vytvořených autory různých epoch a směrů. V roce 1989 mohli diváci vidět mimořádný počin, představení 'Vidina, neboli cesta ruského Pierota', které napsala k 100letému výročí narození Alexandra Vertinského Anastasija podle knihy vzpomínek svého otce.
Po Anně Karenině Anastasija souběžně s prací v divadle nepřestávala ani hrát ve filmu. V roce 1969 natočila filmy ZAMILOVANÍ a NEBUĎ SMUTNÝ, v roce 1971 hrála ve filmu PŘEDČASNÝ ČLOVĚK podle nedokončeného románu M. Gorkého. Roku 1978 ji Michail Kozakov obsadil do hlavní role televizního filmu BEZEJMENNÁ HVĚZDA; role Mony v tomto filmu byla pro Anastasii významnou a na práci na tomto filmu ráda vzpomíná. V roce 1982 ji role opět svedla dohromady s Innokentijem Smoktunovským. V roce 1980 získala titul Zasloužilé umělkyně RSFSR a v roce 1988 Národní umělkyně RSFSR.
V roce 1988 se na obrazovkách objevily naráz dva filmy, v nichž hrála. ŹIVOT DONA QUIJOTA A SANCHY a NOVÁ DOBRODRUŽSTVÍ YANKEEHO NA DVOŘE KRÁLE ARTUŠE. Mezi jejími posledními filmovými rolemi vyniká Markétka ve filmu MISTR A MARKÉTKA (1995); Anastasija byla pro tuto roli vybrána z konkurence mnoha svých hereckých kolegyň.
Anastasija učila společně s Alexandrem Kaljaginem herectví v Oxfordu, v Paříži a ve Švýcarsku ve filmové škole. Kromě herectví, ať už filmového nebo divadelního, se intenzivně věnuje i charitě. V roce 1991 založila Dobročinný fond ruských herců. Tato idea se zrodila z vědomí tíživé situace, v jaké se nacházelo ruské divadelní umění. Kromě pomoci veteránům ze světa filmu a divadla slouží fond k podpoře mladých umělců.
Přes veškerou popularitu se Anastasija vždy tak trochu stranila veřejného života, má ráda pohodlí, ráda vaří, hlavně sibiřskou a gruzínskou kuchyni, po večerech píše knihy, scénáře a deníky. V současnosti žije a pracuje v Moskvě. Možná právě rodinné zázemí je tím kouzlem, díky kterému se zdá, že přelstila čas a stále vypadá, že sotva překročila třicítku, ačkoliv je již babičkou.
