Biografia
Italská herečka Alessandra Panaro zazářila v řadě filmů různých žánrů v 50. a 60. letech, její sláva je ale dnes již minulostí. Pochází z Říma a jako dospívající dívka se poprvé objevila v televizi. Její krása neušla vlivným filmovým režisérům a ve druhé polovině padesátých let natočila přes dvacet filmů. Jejím debutem byla bezejmenná role ve filmu PŘEVOZNÍK Z AMALFI (Il barcaiolo di Amalfi, 1954), první větší příležitost jí nabídl slavný Mauro Bolognini v romantickém snímku složeném z několika milostných příběhů ZAMILOVANÍ (Gli innamorati, 1955).
Skutečnou slávu zajistil mladé herečce až Dino Risi, který ji obsadil do jedné z hlavních rolí ve dvou na sebe navazujících veselohrách CHUDÍ, ALE KRÁSNÍ (Poveri ma belli, 1956) a KRÁSNÁ, ALE CHUDÁ (Belle ma povere, 1957). První z nich byl v roce 1956 nejúspěšnějším italským titulem v kinech, druhý již tolik ne, Alessandra Panaro však svou popularitu podpořila dalším úspěšným filmem LAZARKA (Lazzarella, 1957), kde hrála titulní roli po boku začínajícího Terence Hilla. Stala se jednou z oblíbených představitelek rozverných a temperamentních dívek a slečen a žánr italské veselohry konce padesátých let měl novou ikonu.
Kromě filmu se Alessandra Panaro nadále věnovala i práci v televizi, s hereckou kolegyní Lorellou de Luca (s níž hrála ve výše zmíněných komediích Dina Risiho) se pravidelně objevovala v televizní hudební soutěži Il musichiere, která se v Itálii v letech 1957-1960 těšila značné popularitě. Znovu točila ale i filmy, mimo jiné také ve Francii, kde se objevila například v historickém snímku KDYBY O TOM VĚDĚL KRÁL (Si le roi savait ça, 1958), absolvovala také další filmové setkání s Terence Hillem (TŘEŠNIČKA – Cerasella, 1959).
V roce 1960 jí bylo dvacet let, měla za sebou bezmála pětadvacet filmů a již jen menší část kariéry před sebou. Čekal na ni ale ještě jeden milník v práci před kamerou a rolí snoubenky jednoho z hlavních hrdinů ve slavném filmu ROCCO A JEHO BRATŘI (Rocco e i suolli fratelli, 1960) vstoupila i do dějin světové kinematografie. Na přelomu padesátých a šedesátých let se Alessandra Panaro objevila v několika filmech tzv. sandálu a meče, například ve snímku ODYSEUS KONTRA HERKULES (Ulisse contro Ercole, 1961) hrála Helenu Trojskou, podobné role ztvárnila i v některých dalších filmech té doby, poté přešla k dobrodružnému žánru a ženský prvek zastupovala ve filmech PYRAMIDA BOHA SLUNCE (Die Pyramide des Sonnengottes, 1965) nebo POKLAD AZTÉKŮ (Der Schatz der Azteken, 1965), v nichž hrála s Lexem Barkerem.
Na delší dobu se pak Alessandra Panaro odmlčela a znovu až po deseti letech se objevila v menší roli v komedii LA MADAMA (1976). Pak se stáhla do ústraní, dávné zástupy obdivovatelů zmizely a v soukromí žije dodnes, nyní již prakticky bez zájmu veřejnosti. Je podruhé provdaná, jejím prvním manželem byl švýcarský bankéř Jean-Pierre Sabet, který zemřel v roce 1983. V roce 1992 se jejím druhým manželem stal italský herec a režisér Giancarlo Sbragia (1926-1994), který však zemřel již dva roky poté.
